Délský potápěč - Stránky věnované metapolitice, kultuře, historii a geopolitice

Branislav Michalka: „Exploze barevnosti, nespoutané žádným estetickým kánonem, ledaže bychom považovali za zlaté pravidlo devizu: čím ohavnější, tím lepší; ztráta smyslu pro cudnost, a to nejen cudnost morální, ale i estetickou, která zabraňovala starým herkám a olysalým seladónům opovážlivě ukazovat svou odkvetlou krásu.“

Autor: Branislav Michalka

Léto je za námi. A znovu jsme viděli všechno. Prsa, stehna, zadnice, bicepsy, chlupy, žíly křečové i bodybuildingové, minimalizované hadříky zařezané do všech možných otvorů, hrozící přetržením při každém pohybu; lýtka ošmirglovaná jakož i ta zanedbaná; zkrátka, oživlé obrázky ze Zdravovědy v pohybu. Úchvatné. A zároveň velmi namáhavé. Ten, kdo se chce vyvléci ze spárů pokušení a uchovat si jakous takous čistotu v tomto „krásném novém světě“, se musí ohánět jako Obi-Wan Kenobi se světelným mečem. Ještě ani nestihnete odvrátit pohled od spoře oděných tahitských domorodkyň slovenského původu, jinak též žákyní církevního gymnasia, už se na vás valí kypré padesátnice v negližé a v dobré víře, že jsou živým dokladem existence elixíru mládí. Po nich následují maminky v hadrech, za které by je pan inspektor někdy před 80 lety bleskově naložil do antonu, odvezl ke „dvěma lvům“ (pověstné sídlo kriminálky v Bratislavě – pozn. překl.), přičemž by soucitně pohladil jejich dětičky, vzdychající nad těžkým údělem dítek prodejných žen. Vzápětí svůdná sedmdesátnice, vyuzená na samotný práh pigmentových možností, ladně překlopí vřeteno vrásek jedné nožky přes druhou. Její rozkošná vnučka, roztažená na lavičce autobusové zastávky v poloze čerstvé rodičky, si s grácií šimpanzice škrábe obuví vietnamského typu své dokonale vyvinuté hnáty, aby se zbavila jakéhosi svrabu, nebo čehosi…

Odkud to všechno vím? Běda, vždyť jsem se jen koukal. Zvědavost delabruèrovce přemohla zděšení. Rota dětiček a platfusových nožiček jde kolem, pleskajíce čandalími šlupkami pralesní provenience při chůzi o paty. Palce jim přesahují okraje umělohmotné rozšmajdané obuvi a valí se šťastně se stejně kariboidně naladěnými babičkami a maminkami. Den nezná slitování do slunce západu. Tam, kde končí pokušení, začíná hnus. Kdo by nezaplesal při pohledu na pivní pancíř statného padesátníka, bodře převislý přes orvané bermudy a nabízející se slunci v plen? Koho nedojme rozkvetlá muskulatura statného rapera, protkaná malebnými kérkami orientálního původu? Kdo by zůstal chladným při pohledu na depilovaný hrudník mladého androgyna? Ten by snad ani nemohl mít srdce. A šlupky, coby obuv, nekonečné zástupy šlupek, věčně pleskajících, zpocených, umělohmotných, rozšmajdaných, bambusoidních…

A tak to jde celý den, dokud se nedoplížíte domů ke svému radiátoru, velebíce cestou výrobce cihel, vrtaček a brusek za to, že instalují takové decentní poutače, na kterých absentují nástroje organického původu (ale ani to neplatí vždy). Vyčerpaní si sednete, vy vyčerpanější lehnete, a pustíte si starý film, šinoucí se vpřed políčko za políčkem, ukazujícími podivné časy, prošpikované a nadívané samými oblečenými lidmi. A když se na závěr tiskne líčko k líčku, jsouc to nejvyšším projevem nespoutaného Erota, propuknete v hysterický pláč. Nad vaším pokojem se vznáší neodbytná otázka: jak jsme se tak rychle mohli ocitnout v takových každodenních záplavách sraček?

Odpověď se nabízí sama: degenerace. Jsme degenerovaní. Jak jinak nazvat sestupný trend, kterým se v průběhu padesáti let degraduje úroveň veřejného vystupování populace z tak uhlazeného (v poměru k ostatnímu světu) a sofistikovaného, jakým byla ještě v polovině 20. století, na současnou úroveň savany. Neuvěřitelná rychlost, pokud bychom ji nesledovali v přímém přenosu. Doba je nanejvýš poučná pro dějinnou komparaci. Nikoli staletí jsou nutná na degeneraci civilizací a kultur, stačí pár desetiletí a vše je v prachu. Věci lepené a pracně montované po staletí se rozpadají, flóra pěstovaná v potu tváře na záhonech věků vadne v během okamžiku.

Odhlédněme však od morálně-teologického vyústění tohoto nudistického hemžení a soustřeďme se jen na civilizační ukazatele našeho současného stavu a časů brzy budoucích. Bedlivý pozorovatel musí konstatovat, že náš život se v průběhu oněch 50 let přetransformoval z polohy dědiců evropské kultury do polohy zpočátku konzumentů, později aktivních šiřitelů africké podkultury, nebo něčeho, co se ve srovnání s kulturou, kterou Evropa vytvořila, dá nazvat nanejvýš pakulturou. Náš způsob oblékání, chování, zábavy a myšlení pomalu ale jistě ovládají prvky afrikanisace. Mentalita Evropana se mílovými kroky přiblížila k mentalitě Afričana, čímž umožnila bílým Evropanům identifikaci s africkou pakulturou. Dnešní Evropan se cítí v africké kultuře jako doma. Jediné, co ho zaráží, je záhada, proč ti nesmírně šikovní a zábavní kluci a holky, kteří umí v rámci několika tónů tak pěkně napodobovat kopulační pohyby, nejsou bílí. Pokud by se nějakým zázrakem u nich podařilo dosáhnout podobný pigmentační efekt jako u zvěčněného Michaela Jacksona, nastalo by  mezi euro-spodinou bujaré veselí a nezměrná radost, protože by padla i poslední bariéra překážející v přímé cestě do náruče pralesa a savany. Dnešní situace jasně ukazuje, jaké lehkovážné a pomýlené bylo podřizovat pojem rasy biologicko-pozitivistické terminologii a darwinismu. Naopak, jasně se ukazuje, že příčinou zušlechtění jsou faktory duchovní, které jsou tedy i primárním formovatelem zušlechtěných lidských kmenů. Co jsou platné současným Skandinávcům i Germánům obecně jejich dolichocefalní lebky a světlý vlas, když se jejich vkus a chování neliší od chování rapera z Brooklynu?

Příznačná pro tuto situaci je historka, kterou mi vyprávěl jeden gastarbeiter slovenského původu, který přikládal ruku k dílu, překročiv bílé útesy v Doveru. V malebném městečku, kde bylo jen zhruba 40 kebabáren, se setkal se dvěma blonďáky z Polska, obdivovateli rapové „hudby“. Jaké však bylo jeho překvapení, když zjistil, že tito od hlavy až k patě vyčernochovaní junáci v lesklých teplákách, s kotevními řetězy kolem růžového krku a s prsty v zajetí nikoli pána prstenů, ale celé hordy, celého kaganátu prstenů, si ze všeho nejvíce hnusí černochy. Křiklavější případ kulturně-sociální schizofrenie bychom jen těžko hledali. Pozoruhodná to věc: bílý černoch (pokud se chceme vyhnout horším, ale svojí razantností přesnějším pejorativům) nenávidí černého černocha. Vypadá jako černoch, chodí jako černoch, myslí jako černoch, líbí se mu všechno černošské, ale nenávidí černocha. Poslední zbytky sebeuvědomění, pramenící zřejmě z častého a narcistního šilhání do zrcadla, kde neustále vidí osobu budící vizuálně odlišný dojem od Afričana, ho nutí pokrytecky zachovat alespoň tento rozdíl, nafouknout ho do nebetyčných rozměrů a přisoudit mu substanciální důležitost.

Souboj o Evropu, který pomalu začíná eskalovat mezi euro-domorodci a přistěhovalci, se již pomalu přestává jevit jako střet Evropanů a barbarů, ale jako konflikt Afričanů nových s Afričany a orientálci starými. Afrika již není jen importovaná, kolem nás. Je v nás.

Ve své prostoduchosti nechápe, že Evropan bez křesťanství a evropské kultury je stejně kulturně méněcenný jako leckterý jiný barbar, a tedy bez oprávnění na dominanci a kulturní misii ve světě. Čistá pohanská nenávist k jinému kmeni, jehož pakulturní projevy zároveň obdivuje, ho vede do střetu s elementem z rákosové chatrče, který mu je ale však zároveň mnohem bližší než cokoli ze středověké katedrály. Tu by použil snad jen k natočení videoklipu plného motivů spodního prádla. Nechápe, že svojí kulturní preferencí jen potvrzuje Afričanovi ohavný blud, podle kterého je africká pakultura rovnocenná s evropskou kulturou. V souboji s Afričanem mu zůstala již jen jedna možnost – rapovat ještě lépe než černoch.

Souboj o Evropu, který pomalu začíná eskalovat mezi euro-domorodci a přistěhovalci, se již pomalu přestává jevit jako střet Evropanů a barbarů, ale jako konflikt Afričanů nových s Afričany a orientálci starými. Afrika již není jen importovaná, kolem nás. Je v nás.

Sledujme, s jakou instinktivní ochotou se Evropané zmocnili pralesní módy, módy pobřeží, lenivosti, lajdáctví a šupáctví. Jak zatěžko je jim setrvat v oblečení v teple. To, co bylo pro koloniální úředníky běžné v mnohem vyšších teplotách, o vojácích nemluvě, je pohlíženo současnými euro-afričany jako šílenství. Proč se neuvolňují? Nač uzavřená obuv, nač oděv? To je všechno tak nepohodlné. Ztratil se jakýkoliv smysl pro vkus. Exploze barevnosti, nespoutané žádným estetickým kánonem, ledaže bychom považovali za zlaté pravidlo devizu: čím ohavnější, tím lepší; ztráta smyslu pro cudnost, a to nejen cudnost morální, ale i estetickou, která zabraňovala starým herkám a olysalým seladónům opovážlivě ukazovat svou odkvetlou krásu. Převislé pupky, tělesné šrámy všech druhů, rozpláclost a ztráta formy v postoji, gestech a pohybu. U mladých i starých. Vpád animálnosti a desapientizace.

To není pohrdání přirozeností, když někdo zakrývá své stáří, to je cudnost estetická, tak jako zakrývání svůdného těla je cudnost etická. Obě jsme ztratili ve prospěch pralesní kopulační vyzývavosti, pralesní stařecké rozvalenosti a uchichtané slizké kluzkosti opoidů, tupě si škrábajících přirození uprostřed ulice, spokojeně se dívajících na ten zvlněný, rozhoupaný, natřásající a kymácející se svět vůkol.

Ze všech stran se na nás valí africká hudba. Hudba kořenící v Africe. Pustili do ní trochu elektřiny, trošku ji nabílili, ale to je všechno. Pulsuje nám v žilách, určuje rytmus našeho cítění a myšlení. Devadesát procent hudby, kterou denně posloucháme, má africké kořeny. Nedávno na „křesťanském“ rádiu Lumen nějaká husička s vážným tónem v hlase tvrdila, že evropská hudba měla po staletí jistý deficit: byla příliš založena na melodii a ignorovala rytmus. Tuto výtku neadresovala jen běžným anonymním tvůrcům folklóru ale i klasikům artificiální hudby. A protože šlo o „křesťanské“ rádio, tak nepochybně narážela na – po staletí zanedbávané – rytmy v rámci liturgie. Chápeme ji. Její nová afro-přirozenost pro ni činí jakoukoliv hudbu, která není založená na primitivních rytmech, nestravitelnou, a řekněme si to na rovinu: i nepochopitelnou. Její upřímnost je obdivuhodná. Už se nebude přetvařovat. Od dětství vyrůstala na afro-hudbě. Jako my všichni, Beethovena po kapkách prospala a odzívala ve škole jako nutné zlo, cizí zlo, zlo nepochopitelné. Celé nitro se jí bouřilo proti těm táhlým tónům smyčců a krám zamrzlých melodických ploch, kladených na sebe v prapodivných severních proudech. Proč se zbytečně nutit? Chce to rytmus. A přitom jen jedno století nazpět a úplně jiné „rytmy“… A zase vás posedne ten křečovitý, hysterický vzlykot…

Náš pláč se stává usedavějším při pohledu na alternativy a záchranné aktivity, které se zformovaly k obraně „evropanství“. Kytaroví matadoři „zprava“ v jednom šiku s pivně-fotbalovou lůzou, s jakou by ještě sto let dozadu policejní ředitelství nacpalo všechny trestnice v okrese. Maorsko-černošská tetování nás oblažují svojí zdviženou pravicí, která by jim byla v minulosti promptně sražená všemi historickými exponenty zdvižených pravicí, starými Římany počínaje a mladými Germány konče. Tříakordová komanda z lokálů a pajzlů, příslušníci spenglerovských velkoměstských nomádů bez kořenů, bez rasy a bez víry, neochotných nic změnit na svých nabytých afro-návycích, hnusících si vše rustikální, radostně žijí ve velkoměstském degenerovaném pařeništi, které jim nabízí dostatek zábavy, nyní i afro-nacionální, takže mohou mít sladký pocit, že jsou exponenty starobylé a vznešené evropské kultury a zároveň se mohou chovat jako promiskuitní náčelník z Bora-bora. A to jsme ještě nezmínili geniální vynález novopohanské kvazi-modloslužby a (protože nejde o víru) pseudovíry v původní germánská, keltská a slovanská božstva, která mají tu nesmírnou přednost oproti papuánským a konžským, že jejich rty nevypadají jako rozříznutá pneumatika, což je zajisté nesmírná teologicko-kulturní supremace.

Náušnice, piercing, tetování, cetky všech druhů, vulgarita a pivní evangelium. Krásné vyhlídky. Cikánské čtyřkilové „řetízky“ kolem krku jsou povinné.

Nedávno bylo možné vidět jednoho zástupce Slovenské pospolitosti v akci. S výrazem sandinistického míšence z nikaragujského pralesa troubil do ampliónu. Co bylo nejzajímavější na jeho vzhledu? Ušní boltce. Natažené na ohavné africké náušnice, vypadající jako kolečka z východoněmeckého dětského vláčku, signalizovaly neomylně, kdo to k nám promlouvá – bílý Afričan. S tím si už musíte dát práci, ty žetony vám na tom lopuchu samy nevyrostou. A kdo si může hrát se svými laloky tak dlouho, aby nakonec vypadal jako šaman na levhartí stezce, ten má v hlavě asi tolik evropanství jako Mobutu Sesseko.

Vyhlídky jsou tedy nevalné, vzhledem k tomu, že jiná deklarovaná „anti-africká“ alternativa masovějšího charakteru se nezformovala a pravděpodobně, s takovouto duchovní výbavou Evropanů, jen tak ani nezformuje. Všechno to, co se rádo nazývá „konzervativním“, od trapných, špatně maskovaných, sionistů, přes národní pravici až po „křesťanskou“ demokracii, se jako na povel zvedne, když je třeba trsat rock and roll. Nejzábavnější jsou příslušníci staré šlechty, například přihlouplý syn Otty Habsburského, Karl, trsající ve vlastní show v německé televizi; ožralý Hohenzollern, trsající a zvracející na autosalonu, či připečená belgická vepřová hlava se svojí půvabnou a prostoduchou manželkou. Je půvabné poslouchat snobského herce, který na obrazovce pyšně mává chatrným glejtem svých zemanských předků z Nemanic, bouchaje se do prsou jaký je „konzervativec“ (rozuměj: podporuje Izrael a liberální ekonomiku), a pár dní nato ho vidět křečovitě trsat „rokec“ (spolu s jinými „konzervativci“), což kvituje s uspokojením, že se už dávno tak nevyřádil. Realita je krutá; něco mu v hlavě našeptává: buď konzervativcem, buď nacionalistou… Ale srdci neporučíš. Bee, bopp a loola…

Kolik z těch „pravičáků“, co tak rádi chodí vyparádění s afro-kérkou a železným mobilářem z povodí Konga na tváři, by se hanbou propadlo, kdyby mělo jeden den chodit v národním kroji, nebo v něčem, třeba i novém, co by bylo založené na evropských tradicích. A tím nemyslím to, co se dnes nazývá „oblekem“, protože tato uniforma nagelovaných manažer-troglodytů a politických prostitutek, nošená s pietou a vznešeností černošského diktátora ze seriálu o rodině Smolíkových a vždy po šichtě odložená ve prospěch bermud a vietnamek, je tím nejtrapnější dokladem o násilí, které na sobě dnes páchají Evropané, když mají obléci tyto euro-montérky vyšších úředníků a vládců mas.

Afrikanisace Evropy dospěla dostatečně daleko na to, aby se návrat zdál nemožným. Je v nás, proudí v našich žilách a pulsuje v naší mysli. Je jen otázkou času, kdy ovládne masy úplně a dovede je, podobně jako ve starém Římě, k úpadku. Žádná vyspělá technologie nezachránila Římany tehdy, nezachrání ani Evropany teď.

Zkrátka, návrat není v lidských silách. Může být jen jeden faktor, který odvrátí Evropana z této neblahé cesty: Boží vůle. Záleží na Evropanech, zda se obrátí k Bohu a dostanou od něho i všechno ostatní, podobně jako v době pádu Říma a barbarského stěhování národů, nebo budou padat stále hlouběji do propasti kulturního primitivismu a afrikanisace. Svojí vlastní vnitřní silou to nedokáží. Již nebojují jen proti vnějšímu nepříteli, ale sami se sebou, protože Afrika je v nás.

Poznámka překladatele

Tento text byl poprvé zveřejněn v roce 2009 na blogu Sacrum Imperium, vzápětí byl převzat několika dalšími webovými portály. Důvodem jeho nynějšího znovuzveřejnění je vedle skvělé výstižnosti zejména jeho každoroční platnost. Do češtiny byl přeložen z důvodu autorova květnatého vyjadřování, které nemusí být všem českým čtenářům srozumitelné, což by, zejména v případě tohoto textu, byla velká škoda. V textu byly ponechány slovenské reálie, které jsou však v tomto ohledu identické s českými, jež si tam tak  můžete snadno dosadit.

Překlad textu a dodatek: Karel I. Šimek

Český text byl převzat ze stránek Institutu sv. Josefa.

The post Branislav Michalka: Afrika v nás appeared first on Délský potápěč.

Délský potápěč - Stránky věnované metapolitice, kultuře, historii a geopolitice

Nová kniha Kevina MacDonalda je počinem, jenž si inteligentní obránci západní tradice a lidí evropského původu vůbec nemohou dovolit ignorovat

Autor: F. Roger Devlin

Profesor Kevin B. MacDonald ve své nové knize Individualism And The Western Liberal Tradition: Evolutionary Origins, History, And Prospects For The Future (Individualismus a západní liberální tradice: evoluční kořeny, historie a vyhlídky pro budoucnost) znovu přišel s počinem, jenž si inteligentní obránci západní tradice a lidí evropského původu vůbec nemohou dovolit ignorovat.

Kniha Kevina MacDonalda (na jejíž redakci jsem se podílel) vyšla samonákladem, pro akademická nakladatelství by totiž v současné atmosféře byla příliš horkým kaštanem. Je to smutný vývoj oproti jeho slavné trilogii nahlížející na judaismus optikou evoluční teorie (A People That Shall Dwell Alone, Separation and Its Discontents a The Culture of Critique), která vyšla u vydavatelství Praeger v letech 1994-1998, na stránkách Vdare.com označovaných jako „doba meziledová“, tj. období relativní svobody po pádu SSSR, ještě než se síly kulturního marxismu znovu plně zkonsolidovaly.

Na úvod autor shrnuje dosavadní poznatky o novější evoluční historii Evropanů – se zvláštním důrazem na jejich individualismus – a následně ukazuje, jak tento základ ovlivnil celé evropské dějiny až k nejnovějším kontroverzím.

Když celou věc trochu zjednodušíme, podle Kevina MacDonalda jsou Evropané směsicí tří genetických zdrojnic:

• Původních lovců-sběračů, kteří do Evropy přibyli asi před 40 000 lety a vyhubili Neandrtálce,
• rolníků z Anatolie, kteří asi před 8 tisíci lety osídlili zejména jižní Evropu,
• indoevropské vojenské aristokracie, která s sebou na svém tažení Evropou asi před 4 500 lety přinesla také své jazyky.

Kulturou se od sebe tyto skupiny celkem výrazně odlišovaly.

Společnosti lovců-sběračů bývají velice rovnostářské a žárlivě brání ambiciózním jednotlivcům v tom získat si přednostní postavení. První Evropané z toho nebyli žádnou výjimkou. Tato mentalita zůstává dodnes silná především ve Skandinávii a dobře ji vyjadřují „zákony“, podle kterých se v knize norského spisovatele Axela Sandemose řídí život ve fiktivním městě Jante: „Nebudeš si myslet, že jsi chytřejší než my“, „Nebudeš si myslet, že jsi důležitější než my“, „Nebudeš se nám smát“ atd.

Takové prostředí příliš nenahrává vyniknutím výjimečných jednotlivců, vytváří však harmonické společnosti s vysokou mírou důvěry, kde se hodnota jednotlivců odvíjí od ochoty spolupracovat a brát ohledy na ostatní. Tito lidé si také vysoko cení své svobody volby, včetně výběru partnera.

Anatolijci, první zemědělci Evropy, se podobali blízkovýchodním národům svých důrazem na význam rodiny a osobní identity hluboko ukotvené v příbuzenské struktuře. Nebyli příliš individualističtí, i když o něco výrazněji než obyvatelé Blízkého východu. Jejich potomci jsou nejpočetnější na jižních okrajích Evropy, kde tvoří klin(u) od jádra evropské populace

Indoevropané byli vysoce mobilní aristokratickou válečnickou společností, jejíž étos dobře zachycují starověké hrdinské básně Ilias a Béowulf. Indoevropané si cenili osobní proslulosti a v boji na život a na smrt dosažené převahy nad ostatními muži. Byli to tedy přesně ty ambiciózní typy, které měl dostatečně předem znechutit zákon Jante.

Vojenským velitelem se v indoevropských společnostech tradičně stával vynikající válečník, považovaný za spravedlivého a štědrého ke svým následovníkům, nikoliv automaticky syn předchozího náčelníka. Následkem toho byly jejich společnosti zároveň individualistické i plné soupeřivosti. Ve stabilnějších podmínkách moderních společností bývá snaha o osobní proslulost často přesměrována do neválečných činností. Za jedinečné počiny Evropanů jako objevitelské cesty, věda nebo vysoká kultura tudíž z nemalé části vděčíme právě indoevropskému dědictví.

Po tomto výkladu z úvodních třech kapitol se MacDonald v následující části pouští do rozboru typů rodin v Evropě, které lze popsat jako postupný přechod od stabilních, patriarchálnějších širokých a vícegeneračních rodinných domácností jižní Evropy k menším, rovnostářštějším nukleárním rodinám na severu, kam někdy patřilo i pokrevně nepříbuzné služebnictvo. V současnosti nabývá rodinný život v severní Evropě až patologické míry individualismu: rozvody jsou zde normální a stále většího dílu funkcí rodiny se ujímá stát.

V následujících kapitolách autor vykládá události z evropských dějin optikou těchto základních biokulturních tendencí. Římská republika je uvedena coby poměrně ryzí příklad indoevropského aristokratického individualismu. Nižší důraz na pokrevní příbuzenství umožnil postupné rozšiřování občanských i politických práv i na podmaněné národy, a tím i dlouhodobý úspěch Říma.

Feudální systém, vytvořený germánskými kmeny na troskách Západořímské říše, byl podle MacDonalda návratem k indoevropskému modelu vojenské aristokracie, tentokráte ovšem mírněného rovnostářským duchem křesťanství. Celibát označuje za „reproduktivní altruismus“, kdy církev nevyužívala svého bohatství a moci k získání žen a reprodukčního úspěchu. Z toho pramenila značná morální autorita církve, což ji obratem stavělo do pozice protiváhy moci světských vládců, které úspěšně přinutila dodržovat monogamii. Také kanonické právo bylo rovnostářské v tom ohledu, že přehlíželo společenské postavení, tak nepostradatelné pro starověké právo.

Puritanismus i jeho sekulární pokračovatelská hnutí jako transcendentalismus nebo tzv. Sociální evangelium profesor MacDonald chápe jako obrození rovnostářského individualismu. Tím, že skoncovaly s „ve své podstatě z indoevropských společností odvozenými strukturami, které formovaly politický život na západě Evropy odnepaměti“, velkým dílem pomohly otevřít dveře moderně.

Všímá se i puritánských „sklonů usilovat o utopické cíle, vydávaných za morální tažení“ nebo vnímat politickou moc jako účel k dosažení prostředku. I v současnosti tak nacházíme u sekulárních nástupců puritanismu MacDonaldovými slovy „tendence vykreslovat alternativní politická řešení jako ostře protikladné morální póly, kdy jedna ze stran představuje ztělesněné zlo“ nebo soupeřit mezi sebou v intenzitě osobního závazku právě módní morální věci.

Proto byly multikulturalismus a masová imigrace předloženy veřejnosti jako morální imperativ, proti němuž by mohl vystupovat jedině krutý člověk plný nenávisti – sekularizovaná puritánská mentalita „v plné parádě“. Pokud se jí nic nepostaví do cesty, nejen že nepovede k vytvoření tolerantní multikulturní utopie, ale naopak zničí všechno unikátně západní – včetně moralistického rovnostářství, které pohání její vyznavače.

V závěru knihy autor zkoumá psychologická východiska uzurpace Evropanů a možnosti, jak ji zvrátit.

Evropané budou muset nalézt způsob, jak utlumit svůj individualismus, aby byli ve stále kmenovějším politickém i sociálním prostředí konkurenceschopní. Stále otevřenější protibělošská nevraživost se v konečném součtu stane naším trumfem: vnější nepřátelství totiž posiluje vědomí příslušnosti ke skupině i sdíleného osudu, tak jak tomu po staletí bylo u Židů. Bělošský etnocentrismus sice možná v důsledku naší jedinečné evoluční dráhy je přirozeně slabší, přesto pod povrchem i dnes skrytě doutná a stávající trendy ho s největší pravděpodobností znovu rozžehnou s nebývalou silou.

Čekají nás tedy bouřlivé časy.

Abyste porozuměli světu, ve kterém žijete a ujasnili si, jak účinně bojovat za svět lepší, měli byste být obeznámeni s dílem Kevina MacDonalda. Pořiďte si jeho knihu Individualism and the Western Liberal Tradition — dřív než si na ni došlápnou cenzoři!

Toto reálné riziko cenzury by mělo být vztyčeným varovným prstem nejen pro bojovníky za bělošskou věc, ale pro celý historicky americký národ jako takový.

Poznámka Délského potápěče

O své nové knize profesor MacDonald hovořil i s moderátorem Jamesem Edwardsem v tomto videu:

Recenze F. Rogera Devlina Kevin MacDonald’s Individualism and the Western Liberal Tradition: White Dispossession and What to Do About It na stránkách Unz Review 26. září 2019.

The post Nová kniha Kevina MacDonalda: „Individualismus a západní liberální tradice“ appeared first on Délský potápěč.

Délský potápěč - Stránky věnované metapolitice, kultuře, historii a geopolitice

Ellie Williamsová je jen kapkou v moři (klikněte na obrázek pro zvětšení)

Autor: Colin Liddell

Všichni víme, že se Británie potýká s vážným problémem tzv. groomingových gangů, jejichž převážně pákistánští příslušníci zneužívají, znásilňují a prodávají nezletilé nebo sotva zletilé anglické dívky.

Víme také, jak se britské úřady obávají, že přílišné povědomí o těchto skutcích rozbije „posvátný“ mýtus multikulturní harmonie a anglický národ při pohledu na toto zlo zachvátí takové rozhořčení, že dokonce i stávající už tak nesnadné soužití se stane nemožným.

Z výše uvedeného lze celkem snadno dovodit, jak se britská oficiální místa pokusí postupovat v případě těchto násilnických gangů: budou se snažit další zneužívání zastavit co možná nejtišeji, s důrazem jednoznačně na „co možná nejtišeji“. V kostce jim tak jde mnohem víc o ututlání celé věci nebo alespoň omezení škod, než o to postavit se čelem skutečnému problému, jakkoliv nejspíš chtějí vyřešit i ten.

Aktuální a dosud neuzavřený případ Ellie Williamsové ze severoanglického, labouristy dlouhodobě řízeného města Barrow-in-Furness naznačuje, že sledujeme právě tento scénář. Ve městě už delší čas probíhající vyšetřování působení groomingových gangů fakticky nikam nevede – a média poslušně plní svou hanebnou úlohu v celé šarádě. Návdavkem byla jedna z údajných obětí, Ellie Williamsová, promptně umlčena protinařčením z falešného obvinění. Takovou má zhruba cenu slogan #BelieveAllWomen (Věřte všem ženám), jakmile je obětí bílé děvče ze skromných poměrů a údajnými pachateli muslimové.

Takto byl o celé aféře nucen informovat deník Guardian  poté, co ve městě vypukly v reakci na případ nepokoje:

Hrůzyplný facebookový příspěvek u účtu devatenáctileté dívky z Barrow-in-Furness, kde popisovala léta sexuálního zneužívání v různých městech severní Anglie, se minulý týden virálně rozšířil po sociálních sítích.

V příspěvku stálo, že poslední napadení se odehrálo minulé úterý, kdy byla mladá žena údajně znásilněna a zbita trojicí mužů jako trest za to, že se po dobu trvání koronavirových opatření neúčastnila jejich „večírků“.

O dva později stanula před soudem, který ji vrátil do vyšetřovací vazby. Zde bude čekat na proces poté, co u ní úředníci soudu v Barrow zjistili porušení podmínek kauce stanovené poté, co byla počátkem tohoto roku obviněna z maření vyšetřování.

Byla obviněna z falešného obvinění pětice mužů a falšování důkazů o znásilnění a sexuálním zneužívání mezi říjnem 2017 a říjnem 2019. […]

Detektiv hlavní inspektor Dean Holden z cumbrijské policie ve videu z minulého týdne trval na to, že detektivové po pěti letech společného vyšetřování s Národní agenturou pro potírání zločinnosti (National Crime Agency, NCA) nezjistili žádné důkazy působení groomingových gangů v Barrow.

Jeho slova však neměla valný účinek a otřesné fotografie údajných zranění ženy spolu s voláním po činech z úst jejích příznivců ve velkém kolovaly po sítích.

Z těchto řádek lze s určitou jistotou vyvodit, že policie vyšetřovala podezření z činnosti groomingových gangů ve městě, ale nedokázala – nebo nechtěla – najít dostatek „pádných důkazů“ pro pokračování tohoto vyšetřování.

Možná i proto, že pro mnohé dospívající dívky v Británii se nucená prostituce gangy muslimů stala běžnou součástí života. Předpokládá se, že dívky jsou v celé záležitosti ochotnými aktéry – pokud nejsou k dispozici jasné důkazy o opaku.

A skutečně: jen stěží lze v tomto typu zločinů nerozeznat prvek dobrovolnosti, když jsou oběti – nejčastěji děti z chudých a/nebo rozvrácených rodin – lákány kombinací zprvu pozitivní mužské pozornosti, dárečků, alkoholu, drog atp. Proto se jim ostatně říká „groomingové“ gangy (blíže k významu slova zde: grooming – pozn. DP) a ne gangy „znásilňovací“, což je ovšem neméně pravdivý a příznačný popis jejich chování. Toto svolení však postupem času doplňují stále větší dávky násilí, zneužívání zastrašování a nepokrytého ponižovaní s tím, jak se dívky stále pevněji chytají do pasti nastražené těmito gangstery.

Ellie Williamsová se podle všeho odvážně postavila systému. Zjevně byla skutečně nespokojená s neschopností policie pokročit v jejich „vyšetřování“ i jejich pravděpodobně značně neohrabanými pokusy ji umlčet, zvlášť když podle jejích slov zneužívání z rukou Pákistánců i nadále pokračovalo. Proto napsala o své neblahé situaci příspěvek na Facebook, který se rozšířil tempem stepního požáru, čímž porušila podmínku, že bude o případu mlčet.

Ke svým řádkům přidala také fotografie zranění, která jí násilníci způsobili, a vysvětlila, že když se pokusila využít koronavirová opatření, aby se od nich odstřihnula, reagovali na to vystupňováním násilí a zneužívání:

„Tohle nejspíš budou nejtěžší řádky v mém životě,“ napsala Williamsová 19. května na Facebooku. „Včera v noci mě pohřešovali, jak už možná někteří z vás díky Lucy vědí. Omlouvám se všem, které to znepokojilo, už jsem v bezpečí. Nechtěla jsem nic říkat, protože mám strach z toho, co si lidé pomyslí; proto jsem o tom, co se mi stalo, dosud mlčela, hodně lidí mě ale vybízelo, aby svůj příběh vypověděla. Když se mě ptali, od čeho mám ten monokl nebo pohmožděninu, vymýšlela jsem si všemožné výmluvy: spadla jsem ze schodů, upadla jsem, vrazila do dveří atd. Nechtěla jsem to sdílet, ale lidé by o tomhle místním a velice skutečném problému měli vědět. Musí dávat na mladé dívky pozor a ochránit je. Pokud se o celé věci díky mému příběhu dozví více lidé a pomůže třeba jen jedinému člověku, stálo to za to.

Včera mě naložili na zadní sedadlo auta a odvezli do nějakého domu, kde se mnou měli sex tři Asiaté (Asian [men] – v britském prostředí lidé z indického subkontinentu, Číňané, Vietnamci nebo Japonci jsou zde obvykle označováni jako Oriental, i když politicko-korektní kobyla dohýkala i sem a označení Orientálec je údajně urážející, proto nové označení East Asians – pozn. DP). Následně mě zbili, protože jsem jim prý dlužila díky tomu, že jsem se kvůli koronaviru víc než 7 týdnů neúčastnila jejich „večírků“. Muži, kteří je pořádají, se rozhodli dát mi to na pamětnou výpraskem. Protože mě ale v minulosti už opakovaně bili a já „přesto opakovala stejné chyby“, řekli si, že se mi pokusí odříznout prst! Řvali na mě z bezprostřední blízkosti, mávali mi před očima nožem a vyhrožovali, že mě zabijou.

Ti lidé jsou zlí, ale ne hloupí. Umějí manipulovat a přimět dívky přesvědčováním i výhrůžkami aby zůstaly – když ne, uchylují se ke krajnímu násilí! Kdysi jsem věřila, že mě milují, dávno je mi ale jasné, že mě využívali pro vlastní účely a zisk. Opakovaně mě bili, často úplně bezdůvodně. Cpali mě drogami, takže jsem se skoro stala závislou na heroinu! Svlékli mě, zbili a vysadili kdesi bez ničeho, bez peněz, telefonu, dokladů, oblečení i bot, ničeho! Jednou mi to udělali v zimě, to mě našli těžce podchlazenou. Polámali mi žebra, spoustu kostí v obličeji, pořezali mi uši, krk, pokusili se mi odříznout prsa i bradavky, nožem mi ryli do kůže slova, značkovali si mě, používali jako popelník a bili mě, až jsem byla celá pokrytá modřinami. Zranění hlavy mi způsobilo krvácení do mozku. Po tom všem bití jsem částečně přestala vidět na jedno oko. Teď mi málem uřízli prst. Do schránky mi strkali hadry napuštěné benzinem a výhružné dopisy, sledovali mě domů, pokusili se mě utopit, uškrtit a neustále pronásledovat. Mávali přede mnou zbraněmi a přikládali mi je k hlavě. Zneužívali mě všemi možnými způsoby. Emocionálně mě týrali každou známou nadávkou. Došlo to tak daleko, že mě zneužívali v jednom kuse, bili mě a ubližovali každý týden! Je to vlastně malý zázrak, že už nejsem po smrti! Dlouho jsem věřila, že jedinými cestami ven je vdát se za jednoho z nich, otěhotnět – nebo se zabít.

Dřív jsem se v těchhle situacích v duchu smála, dělala, že jsem neviditelná a nic se mi nemůže stát. Předstírat, že všechno bude v pohodě, ale nejde do nekonečna. Přišla jsem o veškerou sebeúctu a už mi vlastně ani nesešlo na tom, jestli mě zabijou – alespoň by to všechno skončilo. Vím, že to celé zašlo moc daleko a není to v pořádku. Jizvy na mém těle se nikdy nezhojí, horší jsou ale nesmazatelně vryté hrůzné vzpomínky. Dlouhé roky mě převáželi po (metropolitních hrabstvích – pozn. DP) Manchester, Yorkshire, Lancashire a Cumbria. Hlavně Leeds, Huddersfield, Oldham, Preston, Blackpool, Lancaster a Morecambe. Vzali mě i jinam a zúčastnila jsem i „večírků“ tady v Barrow. To znamená spát s asijskými muži výměnou za nic. Nejsem v Barrow jediná, kdo něčím takovým prošel nebo prochází. Vím o spoustě dalších holek…

Očividně doufala, že její příspěvek oživí dlouhá léta probíhající vyšetřování zmíněné v článku z Guardianu, a dokonce dalším obětem radila obrátit se na policii:

Chci povzbudit všechny ostatní  holky, aby šly na policii a promluvily – a také jim připomněla, že žít takhle není normální. Snad můj příspěvek pomůže lidem lépe si všímat známek zneužívání. Pokud máte podezření, že je v tom nějaké děvče namočené, ohlaste to učitelům, sociálce, lince bezpečí, policii, rodičům. Rodiče, budujte si důvěru svých dětí, aby se vám nebály svěřit, neskrývaly problémy a nestaly se z nich tajnůstkáři! Nevyvolávejte zbytečně drama, které je od vás odežene přímo do náruče násilníků.

Zpanikařenou reakcí úřadů bylo pohnat ji urychleně před soud a umístit ji do vazby, kde čeká na soud za „maření vyšetřování“.

Právním zdůvodněním tohoto postupu je argument, že mediální pozornost věnovaná případu ještě před procesem samotným může vyvolat předpojatost u potenciálních porotců a znemožnit jim tak řádně vyhodnotit důkazy a vypovědi.

Celé je to očividně absurdní. Ve skutečnosti se jedná o moderní britský eufemismus pro „nechceme, aby se o tomto citlivém případu mluvilo na veřejnosti, dokud se nám ho nějak nepodaří zahrát do autu“, který má podepřít chatrné kulisy potěmkinovské vesnice nefunkčního britského multikulturního státu. Nápomocná britská média jako obvykle přikládají ruku k dílu a o podobných případech mluví jen tehdy, když už skutečně není zbytí.

Reakci veřejnosti v tomto případě zavdává jisté důvody k optimismu. Vznikají online kampaně, akce s cílem shromáždit prostředky a propukají i poněkud neuhlazené veřejné protesty.

Zdá se tak, že při každém dalším pokusu případy jako tento „zmizet“, mizí na kratší a kratší dobu a záhy se vracejí. Neodolatelná síla snahy elit ochránit mýtus multikulturní Británie se tak dost možná brzy střetne s neochvějným, dlouho potlačovaným vztekem bělošských dělnických vrstev.

Článek Colina Liddella Ellie Williams Case Reveals How Britain Tries to Cover Up Grooming Gang Rape vyšel na stránkách The Occidental Observer 27. května 2020.

The post Ellie Williamsová a její případ poodhalují, jakým způsobem Británie ututlává masové znásilňování appeared first on Délský potápěč.

Délský potápěč - Stránky věnované metapolitice, kultuře, historii a geopolitice

Kevin MacDonald

Kevin MacDonald, emeritní profesor psychologie z Kalifornské státní univerzity v Long Beach, se věnuje především evolučním perspektivám na kulturu, vývojové psychologii a teorii osobnosti.

Demokracija: Dlouhá léta jste působil jako profesor psychologie na Kalifornské státní univerzitě, jste také autorem celé řady knih a odborných článků, v nichž se zabýváte hlavně evoluční psychologií, psychologickými aspekty etnocentrismu a skupinovými evolučními strategiemi. Mohli byste našim čtenářům tyto koncepty ve stručnosti popsat?

Kevin MacDonald: Evoluční psychologie nahlíží na lidský mozek jako na produkt evoluce: v průběhu generací podléhala i naše centrální nervová soustava tlaku přirozeného výběru. Tak se například lidé zamilovávají díky příslušným mozkovým strukturám, a toto chování je adaptivní, jelikož vybízí obě pohlaví ke zplození potomstva a péči o něj. Postupně se hromadily geny zodpovědné za toto chování a lidé s jejich vyšší koncentrací lépe přežívali a dařilo se jim.

D: Prozraďte nám, kdy jste se poprvé aktivně zapojil do „pravicových“ ideologických aktivit a které z vašich poznatků a postřehů z vás udělaly v pravicových kruzích vysoce uznávaného autora? Sehrálo v tomto vývoji zásadní úlohu vaše studium psychologie?

KM: Na své knize Kultura kritiky (The Culture of Critique ) jsem začal pracovat už v polovině 90. let. Píšu v ní o zásadním vlivu židovských intelektuálů a aktivistů na západní kulturu ve 20. století. Postupně jsem si uvědomil, že ji formovali způsobem nakloněným jejich zájmům, ovšem škodícím těm našim, evropským. Své poznatky z psychologie využívám v celé své tvorbě. Tak například lze za jednu z příčin nesmírného vlivu židovských intelektuálů označit i jejich schopnost obsadit čelní postavení na elitních univerzitách. Lidé v rámci svých hluboko zakořeněných mechanismů k takovýmto lidem vzhlížejí a ti tak získávají značný vliv. Leccos jsem napsal také o židovském etnickém „networkingu“ – jak velice obratně vzájemně propagují své dílo i společné cíle v souladu s židovskými zájmy.

D: Jste známý svou rozsáhlou prací ohledně vlivu židovských zájmových skupin v západních společnostech a úloze židovských intelektuálů v nejrůznějších subversivních hnutích, někdy souhrnně označovaných jako „kulturní marxismus“. Vaším asi nejznámějším dílem na toto téma je už zmíněná Kultura kritiky. Mohl byste letmo nastínit, jak tyto skupiny působí, kde byl jejich vliv nejvýraznější a proč jste se rozhodl nazvat je „kulturou kritiky“?

KM: Kultura kritiky popisuje několik vysoce vlivných intelektuálních a politických hnutí 20. století: boasovskou/boasiánskou antropologii, freudovskou psychoanalýzu, Frankfurtskou školu, židovské zapojení do levicových hnutí obecně nebo jejich proimigrační aktivismus. U každého z nich nalezneme tvrdé jádro Židů s výraznou vnitřní židovskou sebeidentifikací, kteří svou činnost vnímali jako určitý druh ochrany židovských zájmů. Tak se třeba Freud považoval za bojovníka proti hegemonii evropské kultury, již nenáviděl kvůli jejímu historickému antisemitismu. Jeho dílo přispělo k oslabení tradiční západní sexuální morálky i rodinných svazků. Jeho hnutí k sobě přilákalo mnoha dalších Židů, kterým se koordinovaným působením podařilo naklonit veřejné mínění, jelikož obsadili vlivné posty v akademických i profesních organizacích jako American Psychiatric Association a své myšlenky úspěšně šířili také prostřednictvím mainstreamových médií – Hollywood, televize či noviny.

D: Rozklad západních hodnot i kdysi homogenních evropských společností, jejichž jsme dnes svědky, se zdá z jisté části být důsledkem působení myšlenek a hnutí se společným zdrojem v tzv. Frankfurtské škole, jejíž nejvlivnější členové byli převážně židovského původu a která je obecně vnímána jako kolébka „kulturního marxismu“. Mohl byste shrnout ideje a koncepty vzešlé z Frankfurtské školy, které byly podle vás pro naši kulturu a národy nejničivější? Lze podle vás vysledovat původ těchto hnutí a ideálů právě k Frankfurtské škole, nebo sahají mnohem dále do minulosti?

KM: Frankfurtská škola se zformovala ve 20. letech minulého století jako ortodoxně marxistická skupina a ve své činnosti nerušeně pokračovala až do Hitlerova nástupu k moci v roce 1933. Marxisté nepředpověděli, že by se dělnická třída mohla přiklonit k fašismu, což se ovšem nezřídka dělo. Hitler se navíc po svém nástupu k moci těšil široké podpoře mas. Proto marxisté pojali věc jako problém bělošského etnocentrismu, rasová identita hrála totiž v národním socialismu ústřední roli. V rasově roztříštěné zemi podle nich nemohlo protižidovské hnutí najít dostatečně pevnou půdu pod nohama. Časem ve svém myšlení a práci dospěli k závěru, že běloši s vnitřní rasovou identifikací, kteří se snaží prosazovat zájmy své rasy, trpí psychiatrickou poruchou. Toho se s velkým úspěchem chopily židovské aktivistické organizace jako Liga proti pomluvám (Anti-Defamation League, ADL). Ohledně Židů prosazujících židovské zájmy žádné obdobné analýzy údajné patologie samozřejmě nevypracovávali.

Židovská subverze jako taková má však hlubší kořeny. Boasova antropologie nebo psychoanalýza se datují do počátků 20. století a na židovský levicový aktivismus s cílem svrhnout nežidovské mocenské struktury hojně naražíme už v 19. století.

D: Otázka, kterou si jistě kladou mnozí, zní, proč by jisté židovské zájmové skupiny usilovaly o rozklad západních společností? Co je pohání a čeho chtějí svým podvratným působením v politice a kultuře dosáhnout?

KM: Jak už jsem uvedl, Židé se po zkušenostech s Německem 30. let minulého století v homogenních bělošských společnostech necítí bezpečně. Proto se zasazují o otevření stavidel imigrace a demografickou proměnu, která bělochy v západních zemích učiní menšinou, neschopnou postavit se Židům organizovaně na odpor. Další nepominutelnou motivací je nenávist, vyvolávaná z jejich pohledu iracionálním antisemitismem evropské minulosti. Tak kupříkladu vystupují proti křesťanství kvůli jeho dějinné roli v odporu vůči Židům. Že by protižidovskou nevraživost mohlo zapřičiňovat jejich chování, si zpravidla vůbec nepřipouštějí.

D: Mnozí by jistě namítli, že Židé jsou dlouhodobě politicky aktivní v různých levicových i pravicových hnutích a že jakkoliv najdeme početné židovské zastoupení na levici, jejich židovský původ je spíše náhoda, protože i na konzervativní pravici působí prominentní Židé. Jak byste na tyto argumenty odpověděl a jaký je ústřední argument vaší teze, že tato levicová hnutí nejsou jen hnutí, v nichž se angažuje spousta Židů, ale že hnutí i jejich centrální ideály jsou dílem židovských skupin a nástrojem k prosazování jejich cílů?

KM: Neznám jediného židovského aktivistu za bělošské zájmy. Židé na pravici obecně tíhnou k neokonzervatismu, motivovanému v prvé řadě upevněním podpory Izraele v řadách Republikánské strany a konzervativců obecně. Z trockismu vyrostlý neokonzervatismus si vytknul za cíl vymezit se proti starším formám amerického konzervatismu (paleokonzervatismus) a odklonu amerického konzervativního hnutí doleva v klíčových otázkách jako imigrace (viz mou studii „Neoconservatism as Jewish Movement“/Neokonzervatismus jako židovské hnutí/). Cituji zde mj. amerického intelektuála Samuela Francise: „Traduje se nespočet historek o tom, jak neokonzervativci vstoupili do konzervativních institucí, vytlačili z nich tradiční konzervativce a upravili jejich směřování i filozofii podle vlastních představ.“

Mou argumentaci, že Židé na levici si zachovali silné vědomí židovské identity i židovských zájmů, najdete ve třetí kapitole Kultury kritiky, na citaci v tomto formátu je příliš rozsáhlá. Přikládám alespoň úvod:

Jen těžko lze pochybovat, že drtivá většina židovských příslušníků levicových hnutí počínaje koncem 19. století, silně pociťovala své židovství a nevnímala žádný konflikt mezi radikalismem a judaismem (Marcus 1983, 280ff; Levin 1977, 65, 1988, I, 4–5; Mishkinsky 1968, 290, 291; Rothman & Lichter 1982, 92–93; Sorin 1985, na různých místech). Největším židovským radikálním hnutím v Rusku i Polsku byl židovský Bund, jehož členy se mohli stát výhradně Židé a jehož program se výslovně opíral o prosazování židovských zájmů. Proletářství polského Bundu bylo součástí snahy zachovat si židovskou národní identitu (Marcus 1983, 282). Bratrství s nežidovským dělnictvem mělo posloužit k dosažení explicitně židovských cílů a něco podobného lze říci také ruském židovském Bundu (Liebman 1979, 111ff). Jelikož Bundy představovaly zdaleka největší radikální židovské hnutí v regionu, lze právem hovořit o silné židovské sebeidentifikaci většiny Židů zapojených do radikálních hnutí této dějinné periody.

V téže kapitole také předkládám důkazy, že levicové Židy mocně poháněl odpor k nacionalistickým tendencím, např. v poválečném Polsku, kde se mnozí z nich postavili na stranu komunistické vlády. Židé v carském Rusku vnímali vládu jako silně represivní, proto se po revoluci masově přiklonili k sovětskému režimu. Židé v meziválečné Americe si byli dobře vědomi elitního postavení svých sovětských soukmenovců, takže za Sovětský svaz silně lobbovali. Podobných příkladů je celá řada.

D: Kultura kritiky je vaší asi nejznámější knihou na dané téma, méně se už ví, že jde až o třetí díl trilogie, jejíž úvodní dvě části byly vydány jako „A People That Shall Dwell Alone“ a „Separation and its Discontents“. I v nich píšete o judaismu a antisemitismu. Čím se ve vašich očích judaismus odlišuje od islámu a křesťanství? A co se antisemitismu týče – využívají jej Židé podle vás v současnosti k prosazování svých zájmů?

KM: Jak jsem napsal v A People That Shall Dwell Alone, judaismus s postupem času vytvořil velice explicitně diasporickou strategii pro život menšiny, obklopené mořem většinové společnosti. Nikdy neusiloval stát se univerzálním náboženstvím. Historické židovské spisky ukazují, že si uvědomovali svůj konflikt s okolní společností i odlišnost vlastních zájmů s těmi ostatních skupin. Typickým historickým motivem antisemitismu se tak třeba opakovaně stávala židovská spojenectví s panovníky nebo šlechtou při nějaké kořistnické hospodářské činnosti, která je i jejich urozené ochránce obohacovala na úkor širokých vrstev lidu.

Židovské skupiny pravidelně přifukují závažnost antisemitismu, zčásti kvůli prostředkům od dárců, ale také s mnohem zlovolnějším záměrem utáhnout šrouby svobodě slova. Kritika Izraele je v současné Americe fakticky nepřípustná – automaticky padá do jednoho pytle s antisemitismem. Dalším příkladem může být televize, kde podle nedávného článku z mainstreamu Židé produkují show se silnými židovskými motivy jako holokaust a dalšími hrozbami židovským zájmům v reakci na údajný masivní nárůst antisemitismu: „Během posledních pěti let došlo v USA podle FBI k ohromnému nárůstu antisemitských zločinů z nenávisti – to navíc v čase, kdy podle průzkumu Pew Research Center z letošního ledna pouhých 45 % dospělých Američanů ví, že za holokaustu zahynulo šest milionů Židů.“

D: Jak byste zhodnotil dosavadní úřadování prezidenta Trumpa?

KM: Při volbách v roce 2016 jsem byl jeho velkým příznivcem, jeho vládu vnímám poněkud rozporuplněji. Každopádně ochotně a energicky plní přání svých proizraelských sponzorů jako Sheldon Adelson nebo skupin jako Republican Jewish Coalition, byť v kampani sliboval zahraniční politiku s americkými zájmy na prvním místě. I v otázce imigrace svým slibům nedostál. Váhavě sice vzniká zeď na mexické hranici, ale do země skrz pracovní víza stále proudí nespočet cizinců, kteří vytlačují americké zaměstnance. Nijak zásadněji nesnížil ohromné množství legálních imigrantů, kteří zanedlouho učiní z amerických bělochů menšinu a nezrušil ani mechanismus nabývání občanství narozením na americké půdě, tak hojně zneužívaný ilegálními migranty k zakládání rodin nebo při získávání dávek.

D: Co předpovídáte směrem k prezidentským volbám letos na podzim? Jak vlastně vidíte budoucnost Ameriky i západního světa jako takového?

KM: Na nějaké konkrétnější předpovědi událostí konce letošního roku je ještě příliš brzy (rozhovor vznikl na jaře 2020), predikce dlouhodobé budoucnosti Západu pak jsou ještě řádově nesnadnější. Trump podle mě bude mít proti senilnímu Bidenovi, který u voličů velké nadšení nebudí, dosti slušné šance. Hlasy barevných však mají stále větší význam, a tak bude brzy vítězství jakéhokoliv republikánského kandidáta fakticky nemožné. Trumpovi vyčítají liknavou reakci na Covid-19, což Biden může využít, tím spíš při pohledu na spoušť, kterou panika z viru vykonala na ekonomice. Ta totiž dlouhou byla Trumpovou trumfovou kartou.

Ohledně budoucnosti Západu příliš optimismu necítím. Naše země si vytvářejí nebělošské většiny, které nebudou mít pražádný zájem na zachování naší kultury, institucí ani tradičních svobod. Nenastane-li nějaká drastická změna, Západ, jak jej známe, bude zničen.

D: Krom jiného jste také šéfredaktorem webu Occidental Observer, mohl byste říci něco také o tomto projektu?

KM: The Occidental Observer publikuje články s přesahem k bělošské identitě a zájmům. A vzhledem k mé tvorbě se často zabýváme také židovskými tématy.

D: Všichni jsme zaznamenali utahování šroubů cenzury „politicky nekorektních“ idejí v posledních letech. Setkal jste se vy osobně s cenzurou a měla vaše činnost a spisky nějaký dopad na vaši profesionální akademickou kariéru? Musel jste se vypořádávat s kritikou z úst kolegů atp.?

KM: Jistě, byly zde iniciativy přimět univerzitu, aby se mě zbavila. Relevantní dokumenty najdete na mých webových stránkách. Vlivná levicová skupina Southern Poverty Law Center (SPLC) proti mně vedla kampaň, dokonce na tři dny (12. – 15. listopadu 2006) vyslala svého člověka na univerzitu, aby ohledně mé osoby vyzpovídal zaměstnance a vedení fakulty. V akademických ročnících 2006-2007 a 2007-2008 probíhaly mezi zaměstnanci prostřednictvím e-mailů nesčetné debaty a diskuse o mém díle a stycích, čas od času zaznívaly i odsudky mé práce. Aktivně jsem se těchto debat účastnil. V dubnu 2008 došlo k rozsáhlému setkání, zorganizovaném zástupci SPLC, na němž jsem měl být odsouzen. Nechyběl ani mluvčí z ADL.

D: Mohl byste nám na závěr povědět něco o vaší nejnovější knize Individualism and the Western Liberal Tradition a vašich plánech do budoucna?

KM: V knize se snažím ukázat význam etnických faktorů při snaze o pochopení Západu a jeho vývoje. Prehistorické indoevropské invaze západní Evropu zásadním způsobem proměnily a započaly delší období tzv. „aristokratického individualismu“, na jehož utváření měly velký podíl různé formy indoevropského genetického i kulturního vlivu. Počínaje 17. stoletím se však začala stále výrazněji prosazovat nová kultura „rovnostářského individualismu“, do jisté míry ovlivněná dřívějšími rovnostářskými tendencemi obyvatel severozápadní Evropy. Tento rovnostářský individualismus sice pomohl zrodu moderního světa, dost možná ale v sobě ale nese také zárodky jeho zničení. V jedné z kapitol se dívám na psychologické mechanismy, díky kterým tolik obyvatel Západ přijímá současné nahrazování bělošského obyvatelstva nekonečnými vlnami nebělošských imigrantů. Tím se dostáváme na pole evoluční psychologie. Uvádím například data o vyšší empatii bělochů vůči ostatním, důsledku našeho slabšího etnocentrismu. Médiím se umnou manipulací povedlo tuto vlastnost nasměrovat k empatii lidí na Západě s trpícími Afričany nebo Asiaty a přijmout je jako občany svých zemí. Najdou se však i záblesky naděje: v důsledku protibělošské nenávisti v médiích se ve stále větším podílu bělochů probouzí rasové sebeuvědomění i povědomí o skupinovém zájmu nestát se menšinou. Přesto se však v závěru své knihy zabývám možností bobtnající občanské války ve Spojených státech.

Rozhovor s Kevinem Macdonaldem pro slovinský týdeník Demokracija (Slovinsko) vedl Andrej Sekulovič. Na stránkách The Occidental Observer (Kevin MacDonald: “I’m not optimistic about the future of the West”) byl přetištěn 21. května 2020.

The post Kevin MacDonald: „Ohledně budoucnosti Západu příliš optimismu necítím“ appeared first on Délský potápěč.

Délský potápěč - Stránky věnované metapolitice, kultuře, historii a geopolitice

Simone Weilová

Autorka: Juliana R.

Čítárna Délského potápěče pokračuje třetím titulem!

Simone Weilová (1909-1943) patří k filosofům, jež levice cituje s největším zalíbením. Stěží však lze říci, že by do ideového arzenálu (neo)marxismu bezvadně pasovala. Anotace divadelní hry o jejím životě, která měla premiéru v roce 2014, myslitelku charakterizovala jako „židovku bez tóry, marxistku bez partaje, Ježíšovu učednici bez církve“. Tato epiteta svědčí především o bezradnosti, s níž se nad „nekorektním“ a neortodoxním zjevem Weilové přešlapuje, a snaze stlačit ji zpátky do kategorií, jimž se svým životem vymkla.

Problém, který s ní levice má, příhodně shrnuje recenze Susan Sontagové na jeden svazek filosofčiných esejů. Podle židovské kritičky většinu čtenářů Weilové fascinuje síla její osobnosti, mučednictví a extravagance její svatosti, aniž by se však ztotožnili s jejím myšlením. „Není ani nutné sdílet bolestnou a nenaplněnou milostnou aférku Simone Weilové s katolickou církví; nebo přijmout její gnostickou theologii boží nepřítomnosti; nebo si osvojit její ideály odmítnutí těla; nebo přistoupit na její prudce nespravedlivou nenávist k římské civilisaci a k Židům. Podobně je tomu u Kierkegaarda a Nietzscheho: většina jejich moderních obdivovatelů nemůže přijmout a nepřijímá jejich ideje.“ Sontagová sama nezastírá, jak ji Weilová odpuzuje; patrně proto je její recenze plná omylů pramenících z povrchního čtení i z bytostného neporozumění. V závěru autorce spílá kvůli tvrzení, že „Hitler není horší než Napoleon, než Richelieu, než Caesar“, a kvůli odmítnutí hebrejských výdobytků včetně lineárního času.

Odraz myslitelky v křivém zrcadle neomarxismu tak možná představuje východisko pro jiné čtení Weilové. Přirovnává-li Sontagová nepřijatelnost jejích myšlenek k těm Nietzscheovým, neznamená to, že se do nich můžeme se zájmem ponořit?

Dále vyšlo

01/19 Ernst Jünger – Skleněné včely
02/19 Václav Jan – Úloha masové zábavy při formování nového člověka

Chystané tituly

02/20 Džunjú Kitajama – Duch japonského rytířství

Tituly Čítárny Délského potápěče lze

vytisknout

Čítárna DP – tisk

uložit ve formátu PDF

Čítárna DP – uložení PDF

The post Simone Weilová, mystička práce appeared first on Délský potápěč.

Délský potápěč - Stránky věnované metapolitice, kultuře, historii a geopolitice

Autor: Václav Jan

Před 140 lety se narodil Artur Brožek, první profesor genetiky na Karlově univerzitě.

V úvodu své knihy Zušlechtění lidstva (F. Topič, Praha, 1913) si klade otázku, bylo-li by možno v budoucích generacích výběrem dobrých a vynikajících členů a zároveň vylučováním členů degenerovaných a chorých dosáhnouti zušlechtění lidu po stránce duševní i tělesné. A odpovídá na ni celou knihou kladně. Uvědomuje si rozpory etiky přírodního výběru s náladami humanistických tendencí, kulturním vývojem i medicínským a sociálním pokrokem v západní společnosti, je však přesvědčen, že pro zdraví národa, rasy a tělesnou a duševní sílu plemene je nezbytná cílená péče o zušlechtění a ozdravění lidu prostřednictvím eugeniky.

Artur Brožek (30. 3. 1882 Třeboň – 8. 11. 1934 Praha) měl mimořádné vlohy pro matematiku a přírodní vědy, zaměřil se na genetiku, věnoval se variační statistice a problému dědičnosti, prosazoval užití matematiky v biologii, v roce 1927 se stal mimořádným a 1934 řádným profesorem. Jako pokračovatel J. G. Mendela bádal nejdříve v oblasti genetiky rostlin a zkoumal biologický pojem plemene. Proslul bastardačními pokusy na tisících exemplářích druhů kejklířky (Mimulus). Ale posléze, znepokojen sociálně-biologickými poměry, přešel ke studiu lidské dědičnosti a záhy se stal jedním z průkopníků české eugeniky. Jak stojí v jeho nekrologu v časopise Anthropologie, odborný respekt si vydobyl řadou vědeckých činů, počínaje tvorbou rozsáhlých rodopisných studií, zvláště  rodu Pejšlů na Sedlčansku, a konče ambiciózním plánem na sestavení „vlohového soupisu“ československého obyvatelstva.

Brožek akceptoval vliv prostředí s tím, že ovšem právě pro vrozené vady a nedostatky geneticky znevýhodnění jedinci nedokáží vzdorovat rušivým vlivům prostředí, které vedou k propuknutí tlumených vrozených faktorů, a dodává k tomu:

Prostředí pak, působíc trvale rušivě ve smyslu přirozeného výběru, očisťuje společnost od slabých, ponechávajíc v ní toliko zdravá a silná individua snadno vzdorující. Omezí-li se však, anebo snad i zastaví vliv prostředí, tedy z hlediska biologického vliv přirozeného výběru, jenž choré a degenerované odstraňuje, počnou se pravděpodobně při zlepšených podmínkách zachovávati členové méně zdatní, kteří pak dále sňatky mezi sebou anebo sňatky se členy zdravými budou udržovati potomstvo zlých kvalit. I lze proto omezování přirozeného výběru, tohoto byť i krutého činitele vývojového, jež jest spojeno zpravidla s rozvojem kulturním, z hlediska rasové výchovy a hygieny považovati za hlavní zdroj degenerace rasy ve znacích tělesných i duševních vůbec.

Vycházel samozřejmě i z poznatků Darwinova bratrance Francise Galtona, od něhož pochází i samotný název eugenika, slova složeného z řeckého „eu“ – „dobrý“ a „genos“ – „zrození“.

Brožek patřil k zakladatelům České eugenické společnosti, ustanovené v Praze 2. května 1915, a stal se spolu s Jaroslavem Kříženeckým jejím prvním jednatelem. Hlavním iniciátorem hnutí byl lékař Ladislav Haškovec, který se stal také předsedou společnosti.

Na Haškovce s láskou vzpomíná ve svých legendárních, poněkud cimrmanovsky laděných pamětech slavný pražský psychiatr Vladimír Vondráček. Podle něj byl Haškovec typickým příkladem roztržitého profesora, sokratovského vzezření, jehož šíře zájmů a myšlenek mu nedovolovala zabývat se příliš starostmi všedního dne, takže v tom plně spoléhal na svou ženu, která doma vládla více než pevnou rukou. Vondráčkovy názory na eugenické aktivity přítele Haškovce jsou až úsměvně poplatné době vydání pamětí (vyšly v Praze ve třech dílech v letech 1977-88) – obával se prý, že při zavedení eugenických opatření nebudou již mrzáci, ani geniové, jenom samí „zdraví, průměrní maloměšťáci“ (sic!). Některé Vondráčkem naznačené kontexty ovšem zajímavě ilustrují dobové názory, včetně toho, kam až mohly sahat snahy o „plemennou hygienu“. Vondráček vzpomíná na svého kolegu z I. interní kliniky Karla Kleina, který měl plnou kvalifikaci na habilitaci, ale Haškovec spolu se svými kolegy jí hodlali zabránit, protože Klein byl Žid. Vondráček doslova cituje prof. Veselého: „Kdyby se Syllaba desetkrát po…, tak my mu Kleina habilitovat nebudeme.“ Míněn je ovšem prof. Ladislav Syllaba, přednosta kliniky, osobní lékař T. G. Masaryka a rovněž velmistr československé národní velkolóže Svobodných zednářů.

Česká eugenická společnost se zasazovala za biologickou kontrolu sociální politiky, včetně povolování sňatků na základě zkoumání genetických předpokladů snoubenců, a její členové otevřeli debatu o eugenických sterilizacích. Ostatně i prvorepublikový občanský zákoník obsahoval toto ustanovení: „Zuřiví, šílení, blbí a nedospělí nemohou platných smluv manželských činiti. Nedostatek potřebných příjmů, dokázané nebo vůbec špatné mravy, nakažlivá nemoc aneb vada, která by byla manželství na závadu, to vše jsou právní důvody, by se odepřelo povolení manželství.“ Pro systematické uplatňování eugenické politiky ovšem v Masarykově republice nebyla vhodná atmosféra, a nestabilní mnohonárodnostní stát měl dost jiných, aktuálnějších problémů.

Vědom si toho, vyjadřuje se profesor Pelnář v roce 1919 v Časopise lékařův českých defenzivně: „Pro přítomnou potřebu se musíme omeziti na nejnutnější minimum eugeniky: zabrániti dalšímu zhoršování národa. Jedním z prostředků k tomu jest omeziti, ne-li zabrániti, aby neplodili děti lidé takových vlastností, o nichž je známo, že plodí potomstvo tělesně, duševně a mravně vadné.“

Sám Brožek byl přesvědčen, že nejmírnějšími eugenickými ochrannými opatřeními jsou konzultace snoubenců s lékaři před uzavřením sňatku. Pokud by tato dobrovolná opatření nedostačovala, měl by stát občany z hlediska „plemenné hygieny“ nebezpečné izolovat a zbavit je práva na uzavření sňatku. V krajním případě má pak podle něj společnost právo ke své ochraně provádět sterilizace u zločinců, idiotů, slabomyslných, šílených, epileptiků a osob mravně či pohlavně degenerovaných. Odvolává se přitom na praxi v mnoha státech Unie.

Jestliže lze rozlišit na začátku 20. století jednotlivé okruhy eugeniků, pak Brožek patřil k těm radikálnějším, vyznávajícím selekcionismus. Ten vycházel hlavně z anglo-americké školy. Brožek během studijní cesty do USA v polovině dvacátých let pracoval také v Galtonově eugenické laboratoři, poznal zblízka biologické základy i právní praxi americké eugeniky, a vyjadřuje se o nich obdivně. Eugenika byla v této době v podstatě na vrcholu popularity. V anglosaských zemích se začalo hojně používat jméno Eugen – dobře narozený, urozený. Selekcionisté hodlali zdravé jádro společnosti očistit od nežádoucích jedinců, v plném respektu k zákonu přírodního výběru. Na základě eugenických zákonů bylo v první polovině 20. století sterilizováno více než 50 000 Američanů.

Česká eugenická společnost určila pro nejzákladnější dělení tři kategorie občanů: První se skládá z lidí platných a řádných. Druhou skupinu tvoří ti, kteří využívají výhod a péče, ale sami společnosti ničím neprospívají. Občané poslední kategorie pak společnost přímo ohrožují, jsou to asociálové, zločinci a choromyslní jedinci s nebezpečným chováním.

Jestliže Brožkova kniha je stěžejním dílem počátků eugenických snah v českém prostředí, za první vlaštovku na tomto poli lze považovat práci sociologa Břetislava Foustky „Slabí v lidské společnosti“. Ta vyšla už v roce 1904 a má více než výmluvný podtitul „Ideály humanitní a degenerace národů“, z něhož je zřejmé, na co (a na koho) bezprostředně reaguje. Foustka upozorňoval na řadu degeneračních faktorů, způsobujících ve společnosti nárůst duševních onemocnění a kriminality.

Průkopníci eugeniky trvali na nutnosti potírání degeneračních vlivů, kam byla ovšem řazena např. i homosexualita. Haškovec prohlásil, že homosexualita jako projev degenerační představuje mimořádné nebezpečí pro jakýkoliv národ, zvlášť malý a ohrožený. Prosazoval tvorbu účinných profylaktických opatření, spočívajících jednak v pohlavní a hygienické osvětě, jednak v účinné segregaci nebezpečných úchylek a v jejich léčení, a to v izolaci od společnosti.

Brožek prováděl rozsáhlé výzkumy dětí v „Ernestinu“ (původně „Ústav idiotů Jednoty paní sv. Anny v Praze“), jehož ředitel MUDr. Karel Herfort vydával v letech 1925-1937 časopis Úchylná mládež. I na základě těchto výzkumů Brožek ostře kritizuje nezodpovědnost jedinců, kteří i přes svou chorobu, alkoholismus či dědičná zatížení vstupují do svazku se zdravými osobami a plodí potomstvo, a volá po zavedení prohibičních opatření, jimiž by se vliv lidí zhoubných a degenerovaných na potomstvo zamezil. Pokud nepomohou mírná opatření, potom:

Bylo by možno členy společnosti nebezpečné, z hledisek plemenné hygieny, jako šílené, hluchoněmé, idioty a lidi vůbec mravně zchátralé, isolovati po tak dlouho, dokud trvá jejich schopnost rozplemeňovací.

Biologické poznatky ovlivňovaly a spoluformovaly na začátku minulého století názory širokého okruhu filozofů, sociologů, psychologů i politiků, jejichž postoje se teoreticky prolínaly se snahami biologů a lékařů. Přes často rozdílná myšlenková východiska a nejednotné představy o praktickém řešení problému je spojovala obava o zdravý mentální a tělesný vývoj národa v době sílícího vlivu pokrokářství a humanismu.

Z řady zajímavých osobností jmenujme alespoň několik málo: Genetik Vladislav Růžička zastával teorii epigenetické dědičnosti. Biolog Bohumil Krajník studoval vztahy mezi fyzickou podobou a psychickými a mentálními schopnostmi, antropolog Jindřich Matiegka se zabýval výzkumem fyzických rozdílů mezi rasami nebo odchylek od normálního tělesného vzrůstu a jiných tělesných anomálií. Patří sem zapomenutý propagátor biosociologie Jan Dušek i věhlasný mykolog Josef Velenovský, vyhraněný antisemita, či filozof Ferdinand Pelikán, zakladatel časopisu „Ruch filozofický“. V této době také začal „český Nietzsche“ Lev Borský formulovat své zásady biopolitiky, shrnuté v pozdější práci „Vůdcové lidstva a jeho svůdci“ (1934). Lékař František Šamberger shrnul své celoživotní úvahy do rozsáhlé práce „Má biogenetická teorie“, vydané až v Protektorátu.

Některé teorie těchto osobností však patří spíše už do oblasti metafyzické až spiritualistické.

Celé toto mohutné myšlenkové hnutí, sledující cíl „zušlechtění národa“ (příp. „rasy“, „plemene“ či „lidstva“), definitivně vymizelo v českomoravském prostoru po únoru 48, a jen s mírným zpožděním pak odumřelo i v západní Evropě a v USA, vesměs z důvodů nikoli vědeckých, ale politických. V obou případech byl de facto příčinou nástup marxismu, pouze na Západě s předponou „neo“.

Petr Bakalář (Tabu v sociálních vědách, Praha, 2003) zmiňuje Pearsona, který připisuje vinu za odmítnutí eugeniky v západní společnosti židovským levicovým intelektuálům, jako jsou F. Boaz, S. J. Gould, L. Kamin, R. Lewontin a S. Rose. Kritický byl podle něj rok 1969, kdy Americká eugenická společnost ukončila vydávání časopisu Eugenics Quarterly. Samozřejmě stěžejní argumentační zbraň je zde obdobná jako v jiných bitvách moderního „kulturkampfu“, jak právě Bakalář dobře vystihuje: „Odmítání eugeniky se organizuje kolem pocitů emocionální averze, které nejsou podpořeny racionálními argumenty (viz Auschwitz-komplex).“

Vraťme se ještě k názorům Artura Brožka.

Kulturní prostředí dle něho vloh pro vlastnosti duševní i tělesné ani nevytváří, ani neničí, nýbrž již přítomné základy, i když jsou sebe slabší neb utajené, buď podporuje a ustaluje, nebo zeslabuje a zadržuje. Mravní, sociální a rozumové pudy kvalitní, jako je smysl pro čest, ctižádost, pohlavní stud, mravnost, považuje za vlohy o slabých základech, které se mohou plně rozvinout pouze pod vlivem kulturně příznivého prostředí, a pak mohou zatlačit i přirozené silné pudy individuální, aby jednoznačně nedominovaly: zejména pud po sebezachování a rozmnožování; teprve potom vzniká osobnost úplná – mravní, schopná sebeobětování pro vlast, vědu či víru, askeze, celibátu či altruismu. Kde však jednotlivci tyto vrozené slabé základy chybí, tam je veškerá rozumová i citová výchova marná:

Při vrozeném tuláctví, náklonnosti ke krádeži, při zločinných a perversních mániích, při vzdorovitosti, necitelnosti, svéhlavosti, lhavosti, a jiných podobných chybách jest veškeré úsilí výchovy o nápravu marné. To doloženo jest nejen četnými příklady a zkušeností každého jednotlivce, ale i statistikami a rodokmeny tuláků, vrahů, surovců, zločinců, prostitutek a jiných podobných rušivých zjevů asociálních.

Už Platón formuloval tu nejprostší pravdu: „Je potřeba, aby nejlepší muži obcovali s nejlepšími ženami co nejčastěji, kdežto nejhorší muži s nejhoršími ženami naopak, a děti oněch mají býti vychovávány, těchto však ne, má-li být chov co nejdokonalejší.“ (Ústava, 459d)

Mnoho vědců a politiků přemýšlelo před sto lety o vývoji společnosti v nietzscheánském duchu, lapidárně vyjádřeném otázkou „jak si mohli vzestupující nechat vnutit ideály sestupujících“? Nebezpečí vlivu „sestupujících“ nikdo nezpochybňoval, spory se vedly pouze o míře a způsobu jejich eliminace. Dnes jsou titíž hybnou silou revoluce a teoretici Frankfurtské školy je neváhají konkrétně pojmenovat. A tak se „homosexuálové“, „odcizení“, „asociálové“ (Marcuse), nebo „skupiny, jež stojí v dějinách na okraji dění, včetně mnoha zločinců“ (Gramsci) stali postupně novou privilegovanou třídou, aby realizovali ono úplné zpřetrhání vazeb s kontinuitou represivní minulosti, s níž nesmí existovat žádná genetická nebo strukturální souvislost, protože „osvobození vyžaduje nejprve revolucionizaci naší struktury pudů“ (Marcuse: Rede in Korčula, Vídeň, 1968).

A sám Artur Brožek jako by to shovívavě komentoval z hlubin času:

… tyto snahy eugenické, které v počátcích projevují i rasy tzv. inferiorní, často polodivoké, a to skryté v různých zvycích a příkazech náboženských a lidových, právě tak jako plemena stojící vedle nich na výši kulturní vyspělosti, zůstaly právě u těchto vysoce inteligentních ras mnohdy v opovržení anebo i zapomenutí, a pak ovšem i bez vývojového vlivu…

The post Artur Brožek a české pokusy o eugeniku appeared first on Délský potápěč.

Délský potápěč - Stránky věnované metapolitice, kultuře, historii a geopolitice

Liberasti – kdo jsou, jak uvažují, o čem sní a co prostě musí…

Autor: Petr Bakalář

Obvykle jsou různými experty psychologizováni  a sociologizováni „nepřátelé systému“, tedy lidé z jeho okrajů (marginálové) a ještě ti za nimi (extrémisté) coby pozůstatky špatné či „horší minulosti“.  Náš kolega se však tentokrát pokusil vžít do dobou dotvářené mentální dispozice těch, kdo jsou mediálně nobilitováni za „systémový předvoj“ (avantgardu), výhonky „lepší budoucnosti“, a zřejmě se tak i sami vidí? Učinil tak pomocí tohoto prohlášení:

MANIFEST PROGRESIVISTŮ

1. Zploď budoucího člena LGBT+ komunity. Na „biologickém“ pohlaví nezáleží, to dá rozum. Kdo dnes vlastně ví, co to je, nemlich jako s těmi „rasami“ – Nazi, achtung! Náš vybalancovaný a vykvótovaný výzkumný tým pod vedením prof. Beata Hasan Katz-Li již dávno prokázal, že senzitivní výběr hraček, knih, filmů a cross-aktivit dokáže divy. Důležité ale je, abys sám šel příkladem. Kontrolní otázky

„M“: Už sis na letošní zimu uháčkoval slušivou čepici s bambulí? Umíš upéci rebarborový koláč?
„F“: Kolikrát jsi letos byla na laser games?
Trans: Everythin‘ is fine.

2. Osobně se zasaď o přijetí uprchlíka, který se chystá „ilegálně“ překročit „hranice“ – čím exotičtější a nekompatibilnější, tím lépe, v různosti je síla. Diversity! Až bude zde, tvoje starost končí, o další se postará stát. Ušetřenou energii věnuj tomu, aby se mohl sloučit s původní rodinou – human rights! Navíc doktorů a inženýrů není nikdy dost, right? Kdyby něco, vždy měl v rukávu holocaustový narativ, to je karta, která bere vždy vše – simply šoa.

3. Zasaď strom – jakýkoli kromě lípy, nejlépe něco z oblasti Maghrebu, ty víš proč.

4. Buď bdělý – každý měsíc vystopuj někoho, kdo má odlišné názory, toho pak nahlaš, zruš, zvaž i podání trestního oznámení – zde nemůžeš nic zkazit. Za detekci příbuzných je extra point (viz dále). Jedem das Seine. Též si všímej kulturní apropriace, na to někteří z vás zapomínají. Bad!

5. Pravidelně navštěvuj sakrální místa jako Muzeum romské kultury a Theresienstadt – jsou sice bohatě zagrantovaná, o tom žádná, ale není od věci, když se tam kromě dezorientovaných penzistů, ošálených japonských turistů a školních výprav objeví někdo jiný. Selfies sdílej – buď viděn na těch správných místech! Také je zde možnost, že se tam seznámíš s někým podobně citlivým, jako jsi ty sám.

6. V tvém případě asi není třeba připomínat nutnost permanentního vzdělávání a doškolování, tak jen pro pořádek, fokalizuj na: woke a senzitivity kurzy, Postcolonial theory, Gender studies, Queer theory in animal kingdom, Hypercritical race theory, Romano Džamiben studies, Survivors of holocaust survivors perennial studies, Future überholocausts‘ studies (digest), Discrimination in parallel universes studies, Intersectional feminism, Vagina monologue theory a The best of fat studies. Na každou přednášku přiveď někoho nového.

7. Pokud máš tu nesprávnou barvu kůže, což asi bohužel máš, znamená to, že tvoji předci se přímo nebo nepřímo podíleli na opresi. Navštiv tedy náš sebenápravně-flagelantský klub John Brown. V něm se kromě purifikujících sólohrátek budeš moci zapojit do tematických her jako je např. Chaloupka strýčka Toma; je jasné, že tentokrát se role prohodí – věř mi, je to slast, která nikdy nevyprchá. Kdyby to nestačilo, je i zde připravený speciál, permanentní autoinkluze do tzv. bílého negra (kombinace lobotomie a supersize plastických operací provedených naším pokoutním ranhojičem) – budeš newborn, ani vlastní máma tě nepozná, ostatně ani ty ji, ale stejně jste si nikdy moc nerozuměli, takže win-win. Naplníš proroctví („es kommt der Tag“), jako postmoderní Golem-social überwarrior budeš kráčet ulicemi a bojovat proti strukturální power, budeš überenergií svého města, prostě blitzkrieg, chápeš – your time to shine. Hlavně dávej pozor na místa, kde je příliš „bílo“ – asi víš, co to znamená.

8. Nečti „klasiky“, jejich knihy jsou pomýlené, nerozumí dnešnímu světu, byli obětí své doby, z dnešního pohledu prostě mešuge. Čas raději věnuj studiu děl autorů z utlačovaných menšin a ghett, to je to pravé vzdělání pro tebe, v tom je budoucnost, toto se týká i ♫ a výtvarného umění. Není od věci zvážit skupinové pálení nebezpečných knih, mj. to posílí esprit de corps – není to sice úplně originální, ale účinné to je. I zde počítej s našimi zkušenostmi a podporou!

9. Mezi dobře známá alimentární chucpe patří sekaná, klobása, bramboračka, vepřoknedlozelo, nově též smažák, ze sladkostí větrník (zde vzpomeň holandské kolonie!) a indiánek. Podle výzkumu našeho institutu vede jejich konzumace k expresi tzv. etnocentrických a patriarchálních alel – wrong!

10. Vyvaruj se šachu, go a dalších mentálních her, kde náhoda hraje buď malou nebo dokonce žádnou roli, ukázalo se, že jsou nespravedlivé (injustice!). 

NEBE ZNÁ VYVOLENÉ ANEB YOU HAD A DREAM

Pokud se budeš držet těchto direktiv, dostaneš se po smrti do progresivistického nebe,  když budeš mít skutečně hodně kreditů, protáhneme tě kvantovým tunelem, který vaporizuje všechny vzpomínky na znepokojující dezinformace, ideozločiny, mikroagrese, glass-ceilings, patriarchát a další sociální nespravedlnosti, takže cool.

Byl to dlouhý boj, ale stál za to, posuď ostatně sám.

Už nebudeš muset hledat žádné safe-zones, nebe bude pochopitelně color-, gender-, nationality-, education– a attractivity– blind, navíc nízkoprahové a unisex toalety (již žádné zmatení!), tedy tavící kotlík se vším všudy – tzv. totální inkluze do z-jedný-mámy-bytostí. Prostě se tam setkáš se svými bratry a sestrami, popř. něco mezi tím, však víš, jak to myslím. Vše bude bio, green a Fair Trade.

Nebudou tam nejenom pohlaví, ale ani pravé úhly, plasty, represivní složky a matematika, takže no problemo.

K dispozici budou vázané (ale ne v kůži!) ročníky Respektu. Barbershop a tetovací studio otevřeno 24/7. Čerstvou novinkou je půjčovna kostýmů spojená s maskérnou, to aby sis mohl – po dohodě s naší komisí, ani zde nebude vše úplně košer – vyzkoušet různé genderové a etnorole.

Pokud by ses chtěl fakt odvázat, můžeš navštívit Muzeum voskových nepřátel, u vchodu dostaneš bourací kladivo a mačetu, a budeš moci předvést, co v tobě dříme. Hned zkraje tě na rozehřátí uvítá Trump, Orbán, Babiš, Okamura a Zeman, ten na vozíku – o to jednodušší… Na chvíli jsem se teď zasnil – kam as povede tvůj první úder?

Bude to jeden nekonečný Woodstock a Prague Pride aneb Summer of Love kombinovaný s Black Lives Matter Extra. Pokud tě unaví celodenní křepčení a družení, budeš se moci natáhnout na divan, pojídat veganské mlskomňamky, pokouřit vodní dýmku či jointa a poslouchat svoji oblíbenou ethno♫.

V chill-roomu lásky a tolerance pro všechny se stejnými nebo podobnými názory, kam se pohodlně přesuneš buď na retrokole nebo na létajícím koberci, pak na tebe budou čekat tvoje hrdinkohrdinové, budoucí přátelé jako jsou Martina Luther King, Madeleine Floyd, Václava , Erik Merkel, George Albright-Körbel, sv. Gréta, Angela Tabery, Lucie Vodrážka a mnozí další; budou k dispozici k intoušským debatám, terapií objetím a společnému focení.

Imagine!

Tvůj Severní posel

P.S.

Kdybys měl k manifestu nějaké obohacující a kreativní poznámky, např. nějaké speciální přání ohledně záhrobního života, překonej pocit permanentního ohrožení, nízké sebehodnocení, skepsi a dystymii, nobody’s perfect, right? Dej si tak dvě tři biokávy a napiš na bakalar.petr[at]volny.cz – i to se počítá.

Dej si tak dvě tři biokávy a napiš!

The post Liberasti: Co se jim to jen honí hlavou? appeared first on Délský potápěč.

Délský potápěč - Stránky věnované metapolitice, kultuře, historii a geopolitice

Artemisia Gentileschiová – Zuzana a starci (1610)

Autor: Kenneth Vinther

Po sérií incidentů, kdy byly na pornografických serverech odhalena videa zachycující znásilňování nezletilých dívek (která majitelé webů v některých případech odmítli smazat), podepsaly přes dva miliony lidí petici za zrušení plejády pornografických stránek a stíhání jejich vedení za obchodování s lidmi (tento skandál vedl až k bojkotu stránek Pornhub společnostmi Mastercard a Visa). V reakci na rostoucí odpor vůči současné podobě pornografie ovšem mainstreamové i akademické publikace započaly soustředěnou kampaň s cílem očernit toto rodící se hnutí jako semeniště „antisemitismu“ a „antisemitských konspiračních teorií“.

V článku s ambicemi odhalit „krajně pravicové kořeny #NoNutNovember“ autor z časopisu Rolling Stone popisuje značnou část hnutí proti pornografii jako „do jednoho klubka smotanou příšernou směsku vnitřní nejistotou živeného antisemitismu, misogynie a homofobie“, poháněnou „spikleneckou teorií, že Židé ovládají pornografický průmysl a využívají jej jako nástroj kontroly bělochů“. Autor také tvrdí, že „ideologický odpor vůči masturbaci historicky náležel do arzenálu fašistů, kteří si upevňovali svou kontrolu nad společností“ manipulací sexuálně frustrovaných mužů prostřednictvím pocitu studu. I New York Times uznal za nezbytné věnovat se této nebezpečné „spiklenecké teorii“, která prý přispívá k „nárůstu zločinů z nenávisti z poslední doby“. A bojovníci proti antisemitismu i židovské publikace jako Jerusalem Post se mohli vzteknout, když pobočka Al-Džazíry informovala diváky, že Židé vytvořili a nadále kontrolují pornografický průmysl, protože prý „nenávidí Krista“.

Kristoff Kerl celou věc shrnuje v publikaci Studies in American Jewish Literature. Podle něj lze absurdní „fantazie“ o židovském spiknutí za pornografií, iracionálně šířené krajně pravicovými hlasateli nenávisti, shrnout přibližně takto: Židé za pomocí pornografie „rozleptávají prý přirozený řád bílé nadřazenosti‘“, aby „podkopali… sexualitu křesťanů“ a časem vyvolali až „pornografií zapříčiněnou změnu v sexuální orientaci… a tím způsobili reprodukční krizi ‚bílé rasy‘“, propagovali rasové míšení, „povzbudili sexuální tužby nebělošských a židovských mužů po běloškách“ (viz Reklama a válka proti bělochům Richarda Houcka, pozn. DP) a konečně jde také o „zbraň psychologické války“ k pacifikaci a omámení bílých mužů. 1]

Že by se někdo bránil až moc?

Skutečně se zdá, že navzdory výše letmo citovaným i mnoha dalším nesouhlasným článků musí být odpověď kladná. Všechny tyto antisemitské „fantazie“ lze totiž prokázat – co víc, přímo slovy těch nejpovolanějších, tedy vychloubačných židovských pornomagnátů. Značná část těchto tvrzení přitom pochází nikoliv od antisemitů, ale přímo z úst Židů samých. Ti ochotně přiznávají, že jednou z motivací při výrobě a šíření pornografie je i rozleptávání a likvidace nežidovské kultury. Nejprve si tak pojďme demonstrovat masivní židovskou stopu v pornografické branži, abychom případné námitky rozptýlili hned v zárodku.

Porno – židovská branže?

Kerl ve svém článku připouští, že dvojice nejvlivnějších producentů pornografie v amerických dějinách, tedy Ruben Sturman a Steven Hirsch, je židovského původu. Tito muži – jednomu se přezdívalo „Walt Disney porna“, druhému „Donald Trump porna“ – byli svého času největšími distributory pornografie v Americe. Sturman vybudoval své impérium na útěku před FBI a po jeho smrti – zemřel jako karikatura hamižného židovského gangstera ve federální věznici – převzal podnikání jeho syn David. Hirsch je dosud naživu: vlastní Vivid Entertainment, v současnosti největší pornografickou síť na světě.

Polsko-americký Žid Seth Warshavsky, známý průkopník internetové pornografie, bývá označován za „tvář online pornografie“. David F. Friedman zakládal Adult Film Association of America. William Margold byl režisér pornografických snímků, aktivista a ředitel Free Speech Coalition, lobbystické organizace pornografického odvětví. Paul Fishbein, Irv Slifkin a Barry Rosenblatt vlastní AVN Media a Mark Spiegler zase společnost Spiegler Girls (údajně také doménu stránek organizace obhajující pedofilii NAMBLA, přinejmenším podle informací nyní umlčených Porn Wikileaks). Z dalších vlivných židovských vlastníků pornografických produkčních studií jmenujme třeba Seymora Buttse, Johna Stagliana, Phila Harveyho, Joea Francise, Winstona Wolfa, Garyho Cremina, Bruce J. Friedmana, Cablea Rosenberga, Mikea Kulicha nebo Grega Lanskyho (britský aktivista Mark Collett shromáždil další jména zde)

Luke Ford sestavil ještě rozsáhlejší seznam (archiv jeho esejí najdete tady): Ron Braverman, John Bone, Wesley Emerson, Herbert Feinberg, Hank Weinstein, Lenny Friedlander, Bobby Hollander, Rubin Gottesman, Fred Hirsch (otec Stevena Hirsche), Paul Apstein, Steve Orenstein, Jack Richmond, Theodore Rothstein, Ron Sullivan, Jerome Tanner, Armand Weston a Sam a Mitch Westonovi. Z řad tohoto etnika se rekrutovala také většina mužských představitelů pornografických snímků v 70. a 80. letech , jako Buck Adams, Bobby Astyr, (Bobby Charles) R. Bolla (Robert Kerman), Jerry Butler (Paul Siderman), Seymore Butts (Adam Glasser), Roger Caine (Al Levitsky), David Christopher (Bernie Cohen), Steve Drake, Jesse Eastern, Jamie Gillis (Jamie Gurman), Ron Jeremy (Hyatt), Michael Knight, William Margold, Ashley Moore (Steve Tucker), David Morris, George Payne, Ed Powers (Mark Arnold, známý také jako Mark Krinski), Harry Reems (Herbert Streicher), Dave Ruby, Herschel Savage (Harvey Cowen), Carter Stevens (Mal Warub), Marc Stevens, Paul Thomas (Phil Tobias), Marc Wallice (Marc Goldberg), Randy West (Andy Abrams) či Jack Wrangler. 2]

Židovský producent pornografie Michael Kulich to potvrdil mj. v rozhovoru z roku 2015, kde prohlásil, že „odvětví filmů pro dospělé v podstatě vytvořili Židé“ a že i dnes „jsou skoro všichni vlivní hráči v branži buď Židé, nebo mají nějaké židovské vazby – případně pro Židy někdy pracovali“.

A co slavný Playboy? Hugh Hefner sice Žid nebyl, ale Nat Lehrman, jedna z hlavních postav redakce časopisu, přiznal, že „v podstatě celá redakce byla židovská“. 3] Gloria Leonardová, podle vlastních slov „hodná židovská holka z Bronxu“ vymyslela koncept erotických telefonních linek a založila hardcore pornografický časopis High Society. 4] Další zajímavý příklad nabízí několik let starý dokument z dílny Netflixu Circus of Books velebící život „příjemného židovského páru“, který z tajné zadní místnůstky svého knihkupectví v 80. letech zásoboval gay pornografií celé Los Angeles. 5]

„Prima kluk – židovská pornohvězda“ Ron Jeremy (absolvent hebrejské školy) označuje za jednu z příčin ohromného židovského zastoupení v porno branži skutečnost, že „židovské rodiny bývají liberálnější než ty křesťanské“ 6] Podle producenta Seymora Buttse pak svou úlohu sehrává také židovský nepotismus (jemuž za své začátky v branži vděčí také Jeremy): „Když se o roli uchází čtyři lidi a tři z nich jsou gójové, dostane ji , pokud tam není něco dalšího, Žid. Tak prostě funguje. Když se mi na roli sejdou tři podobní kandidáti a jeden z nich je Žid… No co, tak mě žalujte.“ 7]

Výmluvný je i následující úryvek z rozhovoru s anonymním producentem porna:

D:… Když vás na place přijmou mezi sebe, je to k neuvěření. Jedna velká famílie.

N: Jo, velká famílie.

D: Člověk má skoro pocit, jako by přišel do nějakého XXX venkovského klubu. Všude kolem samý Žid. Potkáváte se na různých natáčeních, a když jste se s někým třeba pár měsíců neviděli, je to setkání s polozapomenutou rodinou. 8]

Porno skutečně připomíná velkou židovskou famílii. Židé se tu cítí jako doma a jejich publikace proto oslavují soukmenovce, kteří „v pornu prorazili“. Herec a režisér James Deen (Bryan Sevilla), který poskytl řadu rozhovorů pro Haarec a Jewish Daily Forward, dokonce prozradil, že jeho židovská identita sehrává roli v jeho práci:

Nikdy jsem moc nebyl na chození do synagogy a víru v Boha, ale líbilo se mi sionistické hnutí, jeho kultura a společenství… Identifikuju se s judaismem kulturně, a právě odsud čerpám touhu poznávat, ptát se a hledat odpovědi. Umím točit, pracovat se světlem a stříhat, protože se při práci vždycky snažím zlepšovat a učit se. Nevím, jestli bych si tuhle mentalitu vštípil i bez své židovské výchovy.

V tomtéž rozhovoru na dotaz, zda má v branži nějaké židovské vzory, odvětil:

Není to tak, že někam přijdu s tím ‚jsem Žid, kde je tady další Žid?, s tím musím pracovat‘. Respekt náleží všem bez ohledu na rasu, vyznání, barvu, náboženství, cokoliv. Židé to vědí lépe než kdokoliv jiný – to je to nejdůležitější. Jsme skutečně vyvolený lid, to je fakt. 9]

Ve zmiňovaném článku Rolling Stones se autor snaží zlehčit židovskou stopu ve světě pornografie zdůrazněním skutečnosti, že výkonný ředitel společnosti MindGeek „Feras Antoon podle všeho není židovského původu”. MindGeek je obří zastřešující nadnárodní struktura, pod niž vlastnicky spadají velké pornografické stránky ve stylu YouTube jako Pornhub. Vznikla už počátkem století v montrealském „Silicon Valley severu“ a zaujala místo vedle dalších technologických monopolů jako Facebook, Google a YouTube. A i když Antoon skutečně aspoň na první pohled židovského původu není, v článku už nezaznívá, že provozním ředitelem (COO) je Žid David Marmorstein. MindGeek navíc za svůj monopol značným dílem vděčí vztahu svého předchozího majitele s firmou z Wall Street Colbeck Capital Management (řízené někdejším vysokým činitelem Goldman Sachs), která jí v roce 2011 poskytla půjčku ve výši 362 milionů dolarů. Pokud nejsou šéfové Colbeck Management Jason Colodne a Jason Beckman sami Židé, přinejmenším k židovství mají hluboké konexe, jelikož jsou podepsaní pod ketubou (židovská svatební smlouva) Ryana Kavanaugha, šéfa Warner Bros. Pictures.

Židovské organizace a producenti porna sehráli zásadní roli také v legalizaci pornografie ve Spojených státech. Byl to například židovský žalobce Samuel Roth – autor spisku Jews Must Live, kde popisuje židovskou nenávist vůči Nežidům a jejich kultuře – komu se připisují „zásluhy“ za rozšíření definice obscenity ve sporu Roth v. United States (1957), kde argumentoval pro ochranu nemravných materiálů prvním dodatkem americké ústavy. Přestože soud rozhodl v jeho neprospěch, vedl případ k úpravě definice obscenity coby „materiálu zabývajícího se sexem způsobem vyvolávajícím chlípný zájem“ 10] Toto vymezení se později stalo základem tzv. Millerova testu, s jehož pomocí definoval obscénní materiál Nejvyšší soud v případě dalšího židovského žalobce Marvina Millera v případu Miller v. Kalifornie (1973).

Přední židovští producenti pornografie jako Al Goldstein se později dokázali vyhnout stíhání za mravností delikty zneužitím znění Millerova testu. Goldstein se ve svých pamětech holedbá, jak znemožnil své stíhání, když „postavil žalobce před nutnost přiznat se, že jim na lavici svědků stojí“, aby tak dokázali, že jeho materiál „vyvolává chlípný zájem“ či nikoliv. 11] Společně s dvojicí hojně medializovaných procesů proti Larrymu Flintovi a židovskému herci Harrymu Reemsovi precedenty zajištěné Goldsteinem fakticky znemožnily dosáhnout odsuzujících verdiktů za šíření obscenit a otevřely cestu normalizaci tvrdé pornografie. Goldstein se později vychloubal: „Kdo je větší než Al Goldstein? Al Goldstein je kurva legenda. Kdo o sobě může říct, že zlegalizoval porno? Fishbein se jen veze, Ron Jeremy se veze. To já změnil zákon.“

Larry Flynt židovského původu nebyl, velmi štědře ovšem přispíval asi největší židovské organizaci Anti-Defamation League (ADL). Ta sice na jedné straně patří mezi největší proponenty cenzury „nenávisti“ na sociálních sítích i u washingtonských zákonodárců, tradičně však také podporuje co nejširší svobodu projevu pro tvůrce pornografických materiálů. ADL nevěří, že by se první dodatek ústavy měl vztahovat na projevy kritické vůči Židům, na pornografické materiály však dozajista ano. ADL také v roce 1980 udělila Hughu Hefnerovi svou „Americkou medaili svobody“ na slavnostním večeru, kde se mu dostalo chvály za to, že „jím vybudované impérium mělo tak zásadní dopad nejen na vydavatelskou činnost, ale také na morálku širší americké společnosti“. 12] Někdejší šéf ADL Abe Foxman navíc Židy aktivní v pornografické branži označil za modelové Američany: „Židé působící v pornografickém odvětví tak činili jako lidé, kteří se snaží uskutečnit svůj americký sen“. 13]

Luke Ford se svěřil, že „Publishers Weekly mi vytýkal ‚urážlivé zobecňování‘ Židů, ale je to pravda. Všichni větší machři v pornobranži jsou Židé.“ 14] Profesor Nathan Abrams si postěžoval, že „při příležitosti 350. výročí židovského příchodu do Spojených států neproběhly žádné oslavy židovských inovací na tomto poli… proč se stydíme za židovskou stopu v pornografickém průmyslu? Nemusí se nám to líbit, ale židovská úloha v tomto odvětví byla zásadní a nastal myslím nejvyšší čas, aby ji někdo odpovídajícím způsobem popsal.“ 15]

Židé tvoří pouhá necelá dvě procenta obyvatel Ameriky, jejich zastoupení v pornografii je ale mnohonásobně vyšší do té míry, že ji bez přehánění můžeme nazvat jedinečně židovským odvětvím – což se jeví zvlášť ironicky ve světle snah o zákaz pornografie v Izraeli, protože „velice škodí dětem“. Jak napsal Benjamin Garland, „označit pornografický průmysl za židovský je asi podobně smělé prohlášení, jako že obloha je modrá“.

Otázkou tedy není, zda je pornografický průmysl židovský či ne, ale proč tomu tak je. A jedním z důvodů nepochybně může být i touha podkopat a zničit bělošskou, západní kulturu a civilizaci.

Selfie ženy zodpovědné za účty Pornhubu na sociálních sítích. Zaujme výzdoba open-space kanceláře.

Jak už jsme ukázali, máme hojné doklady, že Židé pornografii vnímají a používají jako zbraň. Velmi jednoznačný důkaz nabízí i třeba chování izraelské armády, která se při obsazování palestinského města Ramalláh na Západním břehu v roce 2002 rychle zmocnila místní televizní stanice, odkud začal vysílat tvrdou pornografii s cílem „psychologicky šokovat“ a demoralizovat tamější obyvatelstvo. Podobný účinek lze ovšem ukázat také v případě šíření tvrdé pornografie v Americe a Evropě.

Židovští akademici jako profesor Abrams někdy hovoří o pornografické branži jako o pokračování ofenzivy sexuální revoluce proti západní kultuře, vedené židovskými marxisty typu Wilhelma Reicha a Herberta Marcuse, kteří se ostatně v 70. letech stali inspirací nejednomu židovskému průkopníkovi pornografie. Jeden z nich později vzpomínal, jak obcházel studia „s vlasy málem po zadek, výtiskem Reichovy Sexuální revoluce v rukou a spoustou řečí o práci, ‚lásce a sexu‘.“ 16] V díle těchto vlivných židovských marxistických intelektuálů a aktivistů rozeznáváme nezaměnitelnou, vytrvalou a zlovolnou averzi k náboženství, konvenční sexuální morálce a silným nežidovským rodinám. Židovská identita těchto intelektuálů ani jejich proti rodinné pozice nejsou žádná náhoda: vědomě se identifikovali se svým židovstvím a rozbití konzervativních společenských považovali za příznivé pro širší židovské společenství, jelikož mělo podle jejich přesvědčení společnost lépe „naočkovat“ proti antisemitismu. Při studiu těchto hnutí názorně vidíme, proč Židé chápou šíření rozvolněné sexuální morálky jako výhodné pro své společenství a jak nahlížejí na pornografii jako zbraň v kulturní válce. Pro naše účely sahají počátky těchto tendencí přinejmenším na počátek 20. století, počínaje marxistickým filozofem Györgym Lukácsem.

Praotcové revoluce

Georg Bernard Baron Lukács von Szegedin — zkráceně György Lukács — byl synem zámožného židovského investičního bankéře, a tento držitel rakousko-uherského baronského titulu se stal jedním z nejvlivnějších marxistických intelektuálů první poloviny minulého století. V květnu 1919 po bolševické revoluci v Maďarsku a zřízení Maďarské republiky rad Bély Kuna (také synka z bohaté židovské rodiny) byl Lukács dosazen do funkce lidového komisaře pro vzdělání a kulturu. Lukács byl značně rozčarován z křesťanských lidových vrstev, které – jak to popsala ve své slavné knize Deník psance Cécile Tormayová – komunistický internacionalismus odmítaly a zachovávaly věrnost své vlasti a Bohu. Lukács proto v západní křesťanské kultuře spatřoval překážku komunistické sociální emancipace. Byl přesvědčen, že marxistického „převrácení hodnot nelze docílit bez ‚zničení hodnot starých‘ a jejich nahrazení novými, revolučními“. 17] Jako lidový komisař pro vzdělání a kulturu Lukács usiloval o „zničení starých hodnot“ prostřednictvím státního vzdělávacího systému, včetně rozsáhlých programů sexuální výchovy pro školní děti a podpory feminismu. Tento sexuálně osvětový program, jehož autoři si vědomě pohrávali s označením „rudý teror“ pro masové bolševické vraždění v roce 1918 (jehož pachatelé se také zhusta rekrutovali z řad židovských marxistů), začal být odpůrci nazýván „kulturním terorem“. 18] Pod Lukácsovým dohledem

Byly ve školách organizovány zvláštní přednášky a tištěny materiály, které děti „učily“ o volné lásce, podobě sexuálního styku, zastaralosti buržoazních rodinných zvyklostí, překonanosti monogamie a nesmyslnosti náboženství, jež člověku upírá veškerou rozkoš… Tato výzva k rebelii určená dětem byla doplněna poselstvím v podobném duchu, určeném Maďarkám… [Jeden dokument z dílny Lukácsova komisariátu] volal po sjednocení všech žen světa a svržení okovů, uvalených na ně buržoazně smýšlejícími mužskými vykořisťovateli. 19]

Jeho vláda kulturního teroru ovšem neměla dlouhého trvání, když už v létě 1919 rumunská vojska porazila a následně rozpustily Maďarskou republiku rad. Lukács musel hledat útočiště ve Vídni. Myšlenka sexualizace dětí coby nástroje boje proti reakčnímu smýšlení ovšem rozhodně nezahynula s republikou rad a nadále pravidelně zaznívala mezi předními židovskými komunisty, jako třeba u Wilhelma Reicha.

Reich, syn židovské rodiny z rakouskouherské Haliče, vzpomínal na své dospívání v autobiografickém dílku Vášeň mládí. Mimo jiné tam láskyplně popisuje, jak znásilňoval rodinné služebné, páchal ohavnosti s domácími zvířaty, při masturbaci fantazíroval o své matce a prahnul po sestřiných přítelkyních, posedlý jejich „nádhernými, dlouhými plavými vlasy“. 20] Po studiích medicíny na Vídeňské univerzitě počátkem 20. let se Reich vydal na dráhu psychoanalytika s cílem provést syntézu Freudova díla s Marxovými idejemi. V roce 1930 se stal členem německé komunistické strany a už jako komunista sepsal dvojici poměrně vlivných děl: Sexuální revoluci z roku 1936, jejíž titul si vypůjčili aktivisté v 60. a 70. letech a Masovou psychologii fašismu (1933), výpad proti evropským pravicovým autoritářským hnutím. V Sovětském svazu se pro psychiatrická oddělení, kde byli po označení za duševně nemocné státními orgány internováni disidenti, svého času zažilo označení psychuška. Podobně se snažil využít psychiatrii pro své politické cíle i Reich, když tvrdil, že fašistické sklony „diagnostikoval“ coby poruchu osobnosti, způsobenou potlačováním vlastní sexuality během dospívání. Reich napsal:

Potlačování přirozené – zejména té genitální – sexuality dítěte v něm pěstuje obavy, stud, poslušnost, strach z autority, „dobré“ a „přizpůsobivé“ chování v autoritářském slova smyslu. Paralyzuje sílu vzdoru, jelikož každý vzdor je obtěžkán úzkostí. Omezování sexuální zvídavosti a sexuálních myšlenek u dítěte vytváří obecnou inhibici myšlení a kritických dovedností vůbec. Cílem sexuální represe tak ve zkratce je výchova jednotlivce přizpůsobeného autoritářskému řádu, jemuž se přes všechnu jeho bídu a ponižování podvolí. Nejprve se dítě musí přizpůsobit struktuře zmenšeniny autoritativního státu – rodiny – čímž se připravuje na pozdější subordinaci systému jako takovému. K formování autoritářské struktury dochází upevňováním sexuální inhibice a úzkosti. 21]

A Reichův lék na fašistickou poruchu osobnosti? „Dopřát dítěti skutečnou sexuální osvětu (tj. podporovat sexuální objevování během dospívání, např. masturbaci), tak aby se oprostilo od sexuálního zmatení… Jakmile se podaří skrze jejich sexuální zájmy dosáhnout na děti a dospívající v masovém měřítku, vznikne mocná protiváha reakčním silám.“ 22]

Reich se ovšem kvůli své nepokryté obhajobě zneužívání dětí postupně stal vyvrhelem i v prostředí levicové avantgardy. Dánská komunistická strana ho odstavila a Reich uprchl před nastupující NSDAP do Ameriky. Tamní úřady ho ovšem po nějakém čase uvěznily a zničily jeho „výzkum“ spojený s Centrem pro dětské orgonomické bádání, kde údajně docházelo k masovému zneužívání dětí. 23] Přestože Lukács s Reichem alespoň na první pohled neuspěli, jejich teorie o dekonstrukci křesťanské civilizace prostřednictvím sexuální emancipace žily dál a dovršily filozofické dospělosti v kritické teorii Frankfurtské školy.

Vcelku nevinně pojmenovaný Institut pro sociální výzkum (Institut für Sozialforschung, IFS), vznikl roku 1923 v německém Frankfurtu díky iniciativě – a financování – syna zámožné rodiny židovských obchodníků z Argentiny Felixe Weila. Soustředila se tam klika takřka výlučně židovských marxistických intelektuálů jako Max Horkheimer, Theodor W. Adorno, či Herbert Marcuse, kteří usilovali o další rozvoj své ideologie syntézou Marxovy sociální emancipace s freudovskou psychoanalýzou nebo myšlenkami osobností jako právě Lukács. Za svůj dvojí hlavní cíl si lidé z Institutu vytyčili nutnost postavit se čelem ke „krizi marxismu“ (tedy odmítnutí komunistických myšlenek většinou evropského dělnictva) a vzmáhajícího se antisemitismu (nepochybně reakce na kulturní terorismus židovských marxistů typu Lukácse a Reicha, masové perzekuce křesťanů sovětskou Čekou či revoluce v Rusku nebo Maďarsku, v jejichž čele obvykle stáli židovští revolucionářští teroristé jako Rosa Luxemburgová, Karl Liebknecht či Kurt Eisner). V roce 1933 se Institut musel z Německa stěhovat, až nakonec zakotvil v Americe, kde jeho členové pokračovali v práci s dvojnásobným nasazením.

Dodnes se široce tradují Marxova slova, že smyslem filozofie není svět vykládat, ale měnit. I Frankfurtská škola se svou prací snažila měnit společnost, „nezapomínali však ani na četné překážky její radikální proměně“, jako křesťanství, tradiční rodina, konvenční morálka v sexuálních věcech, jak je už dříve identifikovali Lukács s Reichem. 24] Marx nepříliš specificky vyhlížel „sociální revoluci“, jež nastane po nastolení komunismu. 25] Frankfurtští intelektuálové si priority uspořádali jinak: nejprve podle nich musí dojít k radikální přeměně společnosti.

Jedním z největších počinů Frankfurtské školy v tomto směru nejspíš byla vlivná studie o tzv. autoritářské osobnosti. Její Americkým židovským výborem financovaní autoři se pokusili vymezit autoritářství a antisemitismus jako poruchu osobnosti, spojenou s následujícími hodnotami během raného formování osobnosti v dětství: „konvenční idealizace rodiče/ů; smysl pro povinnost a závazky k rodičům, [a] orientace na členskou skupinu … homogenně-totalitární rodiny”. 26]

Tvůrci studie nevyužívali při snaze potvrdit či vyvrátit svou hypotézu příliš důkladné a empirické metodologie, jelikož z ní zamýšleli učinit empirický základní stavební kámen své apriorní filozofické a politické teorie antisemitismu. Jak to vyjádřil Horkheimer, studie byla pro sociálně vědní výzkum příležitostí, „přímo se přeměnit v propagandu“. 27] Proto podobně jako Reichovo „bádání“ patologizuje zdravé a „pevné rodinné vztahy … coby příznak psychické poruchy… ve snaze učinit západní společnosti odolnější vůči antisemitismu.“ 28] Byť se jednalo spíše o antifašistický politický aktivismus, který se halil do hávu vědeckého bádání, díky masivní propagaci si studie získala značný vliv v amerických společenských vědách: „nic, co po válce vyšlo v oboru sociální psychologie, nemělo větší vliv směřování skutečné, empirické práce, která se v současnosti na univerzitách provádí.“ 29]

Zřejmě nejtrvalejším odkazem Frankfurtské školy však je kritická teorie, stručně a zjednodušeně charakterizovaná jako modernizace marxistické analýzy za pomoci syntézy Marxe s Freudem. Vykořisťování a útlak zpracovává mnohem intenzivněji jako sociální a kulturní než politicko-hospodářský fenomén. Jak to vyjádřil Horkheimer, cílem kritické teorie je „skoncovat se sociální nespravedlností … (a) společenskými vztahy, jež v současnosti překážejí pokroku… (a pomoci) člověku vymanit se z okovů donucení jak přirozenosti, tak i všech forem společenského života i soudního, politického či kulturního uspořádání, jež se mu staly svěrací kazajkou.“ 30] Jinými slovy se měla kritická teorie stát beranidlem revoluce proti veškerým základním sociálním institucím západní civilizace: křesťanství, tradiční patriarchální rodině, cudnosti i sociálním konvencím, které její autoři a zastánci vnímají jako systematicky a nenapravitelně utlačitelské.

Právě kritická teorie pak položila základy pro rozvoj nesmírně vlivných novolevicových hnutí za občanská práva, feminismu, dostupnost potratů nebo emancipaci homosexuálů. Podobně jako kdysi bolševismus byla i tato hnutí disproporčně židovská. V 60. letech minulého století došlo k „masivní politické migraci Židů z pozic ortodoxního marxismu k nové levici“, poté co u nich kvůli protižidovským kampaním na sklonku Stalinova života proběhla deziluze z komunismu. Skoro všechny nejvýraznější postavy nové levice se rekrutovaly z řad židovských radikálů: Alan Ginsberg, Betty Friedanová, Gloria Steinemová či Daniel Cohn-Bendit.

Dlouholetý europoslanec Cohn-Bendit bojoval proti fašismu v Reichově duchu, když v 60. letech v prostředí „antiautoritářské školky“ zneužíval pětileté děti. Na tato „sexuální setkání“ vzpomíná ve své knize Velký bazar (1975). 31]

„Otcem nové levice“ byl židovský teoretik Frankfurtské školy Herbert Marcuse, který nám – slovy Matta Taibiho – „přinesl vymoženosti typu hesel ‚mlčení se rovná násilí‘, ‚příliš mnoho demokracie‘, ‚dezinformační krize‘, (knihu) Na obranu rabování či Projekt 1619 nebo dílko Antirasistické miminko“. Ve své knize Eros a civilizace navázal na Wilhelma Reicha, když nastínil teoretický rámec sexuální revoluce. Marcuse také přenesl kritickou teorii do revoluční novolevicové praxe, když označil strategie a klíčové skupiny obyvatelstva pro dosažení společenské a politické změny. Ortodoxní marxisté podle něj vložili přespříliš víry v proletariát: „zatímco dělnické vrstvy revoluční třídou nejsou … tam, kde odpor chudých polevil, pozvedli prapor boje proti soldatesce a policii studenti… (a) černošští militanti platí svými životy.“ 32] Marcuse tak levici vyzýval, aby se coby svůj nový revoluční předvoj orientovala na středostavovské studentské radikály a koalici radikálních příslušníků menšin a osvojila si strategie typu dlouhého pochodu institucemi namísto násilného převratu buržoazní společnosti. Marcuse v 60. letech sám usiloval o vytvoření a mobilizaci „vysokoškolských studentů coby revolučního subjektu“ a jeho díla se stala jednou z hlavních inspirací studentských bouří této dekády, kde studenti a židovští anarchisté vyvolávali nepokoje ve velkoměstech a zasahující policisty zasypávali mj. výtisky Reichovy Masové psychologie fašismu. 33]

Poznámky:

1] Kristoff Kerl, “Oppression by Orgasm: Pornography and Antisemitism in Far-Right Discourses in the United States Since the 1970s,” Studies in American Jewish Literature, 2020, s. 130, 123, 124, 125, 129.

2] Luke Ford, “Jews in Porn.”

3] Josh Lambert, “My Son, the Pornographer,” Tablet Magazine, 2010.

4] Anonym vytvořil soubor starších novinových článků, archivovaný zde.

5] Alix Wall, “In ‘Circus of Books,’ A Nice Jewish Couple Finds Success in Gay Porn,” Jewish Daily Forward, 2020.

6] Naomi Pfefferman, “A Nice Jewish Porn Star,” Jewish Journal, 2001.

7] Ford.

8] Robert J. Stoller, Porn: Myths for the Twentieth Century (New Haven: Yale University Press, 1991), s. 153.

9] Emily Shire, “The Jewish Porn Star Next Door,” Jewish Daily Forward, 2013.

10] Roth v. United States, 354 U.S. 476 (1957).

11] Al Goldstein, I, Goldstein: My Screwed Life (New York: Thunder’s Mouth Press, 2006), p. 229.

12] E. Michael Jones, “Rabbi Dresner’s Dilemma: Torah v. Ethnos,” Culture Wars, May 2003.

13] Nathan Abrams, “Triple-Exthnics: Nathan Abrams on Jews in the American Porn Industry,” Jewish Quarterly, 2004.

14] Ford.

15] Abrams.

16] cit. v Abrams.

17] Michael Loewy, Georg Lukács from Romanticism to Bolshevism (London: NLB, 1979), s. 130.

18] Patrick J. Buchanan, The Death of the West: How Dying Populations and Immigrant Invasions Imperil Our Country and Civilization (New York: St. Martin’s Press, 2002), s. 75.

19] Loewy, s. 151-152.

20] Wilhelm Reich, Passion of Youth: An Autobiography, 1897-1922 (New York: Farrar, Straus and Giroux, 1988), s. 6, 22, 102, 44.

21] Wilhelm Reich, The Mass Psychology of Fascism (New York: Orgone Institute Press, 1946), s. 24-25.

22] Ibid., s. 168-169.

23] Philip W. Bennett, “The persecution of Dr. Wilhelm Reich by the government of the United States,” International Forum of Psychoanalysis, 2010, s. 52.

24] David Held, Introduction to Critical Theory: Horkheimer to Habermas (Berkeley: University of California Press, 1980), s. 15.

25] Karl Marx, A Contribution to the Critique of Political Economy (Moscow: Progress Publishers, 1859), s. 4.

26] Else Frenkel-Brunswik, “The Authoritarian Personality, Studies in Prejudice Series, Volume 1” (American Jewish Committee, 1950), pp. 339-340.

27] cit. v Kevin MacDonald, The Culture of Critique: An Evolutionary Analysis of Jewish Involvement in Twentieth-century Intellectual and Political Movements (Bloomington: AuthorHouse, 2002), s. 158.

28] Ibid., 162.

29] Nathan Glazer, “New light on The Authoritarian Personality: A survey of recent research and criticism,” Commentary, 1954.

30] Max Horkheimer, Critical Theory: Selected Essays (New York: Continuum, 2002), s. 242, 248, 230.

31] Kate Connolly, “Sixties hero revealed as kindergarten sex author,” The Guardian, 2001.

32] Herbert Marcuse, Counterrevolution and Revolt (Boston: Beacon Press), s. 93.

33] Joseph Cunningham, “Praxis Exiled: Herbert Marcuse and the One Dimensional University, Journal of Philosophy of Education, 2013, p. 539.

První část eseje Kennetha Vinthera Oppression by Orgasm? The Porn Industry as Jewish Anti-Fascist Activism & Cultural Terrorism vyšla na stránkách Counter-Currents Publishing 21. února 2021.

The post Orgasmus coby zbraň? Pornografie jako židovský antifašistický aktivismus a kulturní terorismus, část 1 appeared first on Délský potápěč.

Délský potápěč - Stránky věnované metapolitice, kultuře, historii a geopolitice

Za nejstarší univerzitu bývá pokládána ta v Bologni (1088), za zlatou éru univerzit pak platí 12.-15. století.

Autorka: Juliana R.

V 60. letech mladý německý komunista Rudolf Dutschke převzal (a pojmenoval) Gramsciho koncept „dlouhého pochodu institucemi“. Marxistický filosof Antonio Gramsci – který poslední ze svých děl napsal ve věznici mussoliniovské Itálie – původně mluvil o školách obecně: ty je vedle jiných institucí potřeba získat, aby mezi lid šířily myšlenku míru. Dutschke už hovořil konkrétněji: v propagaci komunismu musejí sehrát významnou roli univerzity. Od 60. let také „vysoká učení“ Západu nesporně přispívají – byť nejen ona, ne vždy a ne celá – k levicové agitaci.

Od let 80. se na nich rozvíjejí obory jako genderová neboli rodová studia (v historiografii mají dvě větve: dějiny žen a dějiny mužů), černošská a bělošská studia (druhá jmenovaná, stejně jako tzv. postkoloniání studia, postulují vinu bělochů na utlačování barevných ras), studia postižených (disability studies) či třeba antrozoologie (animal studies, zkoumající vztah lidí a zvířat v dějinách a různých kulturách). Na těchto disciplínách a odvětvích by nemuselo být nic špatného; mnozí vědci v jejich rámci odvádějí práci, která posouvá hranice lidského poznání. 1] Problematickými se stávají tehdy, když přerůstají v ideologii a – stejně jako klasický marxismus – před výzkum stavějí mimovědecký axiom: například boj utlačovaných (žen, barevných, postižených, zvířat atd.) proti utlačovatelům. Tyto mladé obory mají zároveň své „aktivistické“, tj. politicky a společensky angažované větve, čímž se samy vylučují z oblasti nezávislé vědy. Jiná hrozba, kterou s sebou nesou, spočívá ve vytlačování starší sumy vědění. Jak v úvodu ke sborníku, pojmenovaném příznačně 2] Idea university, upozornil ředitel Ústavu filosofie a religionistiky FF UK Jakub Jirsa, v 70. až 80. letech byly na amerických univerzitách těmito disciplínami nahrazeny kurzy o tzv. „great books“ – civilizačně formativních dílech od Aristotela po Shakespeara. Amerikanizace vysokého školství dostihla i to evropské, a tak na seznamech četby ubývají klasikové na úkor moderních autorů s neevropským původem, menšinovou sexuální orientací nebo „progresívním“ světonázorem.

Protože na počátku 21. století je dlouhý pochod univerzitami v plném proudu, připomeňme si, čím vlastně univerzita je. Proč na ní záleží, jakou roli plnila ve společnosti od svých počátků do moderní doby a co v ní společnost v důsledku ideologických maršů může ztratit?

Univerzita vznikla coby evropské specifikum. Patří ke zvláštnímu rázu árijské kultury a mentality právě tak jako katedrály, s nimiž se (zhruba) ve 12. století zrodila. 3] Samozřejmě, že specializovaná učiliště znaly i jiné civilizace: tak například v Bagdádu 13. století působil takzvaný Dům moudrosti, Bajt al-Hikma. Založil ho chalífa Hárún ar-Rašín spolu se svým synem Al-Ma’múnem, jemuž se prý ve snu zjevil Aristotelés a požádal ho o překlady svých děl z řečtiny. Al-Ma’mún zjevení vyhověl: jeho Bajt al-Hikma shromažďoval a zpřístupňoval (opisováním, překlady a distribucí) významná díla, samozřejmě včetně antických. Přispěl tak značně k rozvoji nejen arabské, ale zprostředkovaně též evropské učenosti. – V Nálandě na severovýchodě Indie zase fungovalo od 5. do 12. století vzdělanostní středisko, které své studenty učilo buddhistické teologii, literatuře, logice či jazykovědě. Ve studovnách se opisovaly texty, v posluchárnách a v dormitářích trávili svůj čas studenti. Nálanda fungovala více než půl tisíciletí – dokud mnichy nevyvraždili a knihovnu nevypálili arabští nájezdníci.

Evropské univerzity se však od těchto škol, jakkoli pozoruhodných, lišily, stejně jako se lišily od katedrálních škol, z nichž se vyvinuly. Měly totiž – alespoň teoreticky – usilovat o poznání nezávisle na světské moci, což jim umožňovala právně zakotvená privilegia. Ve středověké společnosti disponovaly různé skupiny (šlechta, měšťané, církev, ale také například vinaři) vlastní jurisdikcí – představu, že je všem třeba měřit stejným metrem, zavedla až Francouzská revoluce. Ani tato nová korporace nebyla výjimkou. Univezitáni, tj. „žáci“ a mistři, požívali v podstatě klerikálního statutu (však se také velká část z nich dříve či později kněžími stala), což znamenalo, že nespadali pod žádný světský soud. V praxi tato výsada chránila především univerzitní omladinu, která se s chutí zapojovala do pitek, rvaček a krádeží. Církevní soudy, na rozdíl od sekulárních, se vůči ní většinou chovaly benevolentně. Navíc vysoká učení mívala vlastní vězení (karcer): pokud už mladíci byli odsouzeni, mohli o svých proviněních přemítat v poměrně humánních podmínkách. Laičtí členové univerzitního kolektivu ovšem za tyto výhody platili tím, že stejně jako klérus nosili tonzuru, nesměli chodit ozbrojení a museli dodržovat celibát, přinejmenším teoreticky.

Bujný noční život studentů byl pochopitelně jen vedlejším produktem výsady, že univerzita je svobodná, tj. podřizuje se pouze pravdě. Pro nás je zásadnější možnost vysokého učení ochránit v zásadě kohokoli, neboť akademická půda platila za nedotknutelnou. Do 18. století na ní světská moc nesměla nikoho zatknout bez souhlasu rektora. Paleontolog Louis Agassiz během nepokojů ve Francii v roce 1830 zachránil život prelátovi utíkajícímu před revolučním davem: podržel mu dveře do univerzitní budovy, kam za ním antiklerikálně rozdychtěná lůza nemohla.

Svoboda vysokých učení vycházela z jiného jevu evropských dějin, totiž ze zápasu mezi panovníkem a papežem. Jak vyplývá z výše řečeného, vznikla jako doména církevní: v Orleánsu dokonce pontifik založil univerzitu proti vůli francouzského krále (i samotného města). Někteří vladaři se časem osmělili zřídit učení vlastní, bez papežského souhlasu – to však byl riskantní podnik. Intelektuálně nesmírně originální císař Fridrich II. Štaufský takto fundoval univerzitu v Neapoli, jež ale neustále kolísala na hraně zániku: bez papežova posvěcení zkrátka studenty (až na Tomáše Akvinského a hrstku dalších) nepřitahovala. Učení, která zřídil nebo časem ovládl panovník, nepožívala typických akademických svobod. Zatímco ta církevní se těšila autonomii, „vladařská“ Sorbonna kupříkladu podléhala parlamentu, musela se řídit ideologií galikanismu (ta hlásá nadřazenost koncilu nad papežem a nezávislost francouzského kléru na svatopetrském stolci) a prebendy na ní uděloval král. Výuka na „státních“ univerzitách se profilovala spíše užitkově (vychovávala pro něj „aparát“), místo aby vedla k hledání univerzálních pravd a souhrnné péči o duši, případně ducha. Propletením katedry a trůnu tedy už ve středověku první jmenovaná spíše tratila, ačkoli mistři panovnických univerzit, zejména na lékařských fakultách, někdy dostávali důstojnější plat.

„Církevní“ univerzity, které drtivě převažovaly, měly alespoň ve věroučných otázkách podléhat papeži a arcibiskupovi. V praxi ale leckdy vyrůstaly v autonomní myšlenkové ostrovy. Když chtěl arcibiskup canterburský Thomas Arundel vizitovat univerzitu, která přešla k viklefismu, musel si přivést ozbrojence a vylomit s nimi dveře. S husitismem Univerzity Karlovy až do třicetileté války nic nesvedli ani katoličtí králové: Ferdinand I. jej „vyřešil“ tak, že do českých zemí  pozval jezuity (1556), aby zde zřídili konkurenční, katolické školství. Na vysokých učeních v Itálii vedle aristotelismu prosperoval též „kacířský“ averroismus, který učil o společné duši všech lidí. Na averroistické univerzitě v Padově působil také Pietro Pomponazzi, autor zvláštního nihilistického výroku „nulla libertas, nulla virtus, nulla religio“ (žádná svoboda, žádná ctnost, žádné náboženství). Když Pomponazziho Traktát o nesmrtelnosti duše, kde hlásal názory sporné až kacířské, vyvolal kontroverze, učenec už raději za života žádné dílo nevydal. Učil však až do smrti (v Bologni – kvůli vyššímu platu, než mu nabídla Padova).

Tato relativní intelektuální nezávislost středověkých univerzit (v Itálii přirozeně výraznější než v Záalpí) neznamenala to, co pod pojmem akademická svoboda rozumíme dnes. Ostatně fungovaly jako korporace a často daný názor vyznávaly kolektivně, aniž by u svých členů tolerovaly jiné mínění. Připomeňme, že v husitské Praze museli univerzitáni přísahat na Kompaktáta. Je to však základ, z kterého se akademická svoboda v 18.-20. století vyvinula.

Právní autonomie univerzity, která umožnila její autonomii myšlenkovou, z větší části končí v osvícenství. Tehdy začaly státy zasahovat do chodu veškerých institucí na své půdě, narušujíce středověkou personalitu práva ve jménu univerzalismu a humanismu. Reforma pražského vysokého učení, kterou z pověření Marie Terezie provedl lékař a osvícenský myslitel Gerhart van Swieten, bolestně zasáhla samosprávu tím, že na panovníkovi přiřkla právo jmenovat profesory – jak je tomu dodnes. Kromě toho nařídila povinnost vydávat univerzitní přednášky tiskem, takže je stát mohl snáze kontrolovat. Od té doby se rakouské, potažmo české vysoké školství z vlivu státu už nevymanilo. Český Němec Charles Sealsfield vzpomíná, že kolem roku 1848 museli mladí juristé u zkoušky zodpovídat politicky ožehavé otázky, přičemž „nesprávná“ odpověď jim mohla zhatit kariéru. Taková míra státní intervence by ve středověku či v raném novověku byla stěží myslitelná. V raném novověku našel na některých univerzitách ohlas monarchomachismus, tedy směr, který hlásal možnost svrhnout nehodného vladaře. V českých zemích dodávali univerzitáni shromáždění kolem Jana Jessenia, autora spisku Proti tyranům, myšlenkovou munici stavovské opozici – samozřejmě jen do bitvy na Bílé hoře, politickou loajalitu univerzitánů však stát aktivně nezkoumal ani po ní. Ideologické prověrky vnáší na akademickou půdu teprve neoabsolutismus – a v dobách nastupující totality je vhodné mít na paměti, že dříve vysoká učení vzkvétala i bez nich.

Promluvili jsme o viklefismu a husitismu na univerzitách. Typickým rysem těchto institucí, kde se potkávají lidé toužící po poznání a Aristotelově „teoretickém životě“, vždy byla náklonnost k radikálním myšlenkám. Fungovaly tedy jako avantgarda duchovních hnutí evropských dějin – od reformace (i katolické reformace) a renesance; přes fašismus/nacismus a komunismus; až po neomarxismus a kulturní bolševismus. Když Erasmus Rotterdamský přednášel v (dnes belgické) Lovani, studenti, kterým se jeho myšlenky zdály příliš protestantské, mu převrátili katedru. Obecně se ale reformace ujímala přednostně na vysokých učeních, mimo jiné díky peregrinaci studentů – a v menší míře i mistrů – z jedné země do druhé. Marxismus pronikl na univerzity až zhruba ve 20. letech 20. století, zatímco mimo ně ho intelektuálové pěstovali už ve druhé polovině 19. století – přesto se tam dostal podstatně dříve, než se stal státní doktrínou daných zemí (samozřejmě s výjimkou Sovětského svazu). I nacifikace univerzit se ukázala poměrně snadnou. Martin Heidegger zdůrazňoval, že vysoké učení a Třetí říše má podobnou hierarchickou strukturu; vztah mezi studentem a vyučujícím podle něho v optimálním případě odpovídá vztahu mezi občanem a Vůdcem.

Nové myšlenky, zvláště ty slibující obrodu, tedy lehce nacházejí v univerzitánech nejen posluchače, ale i bojovníky. V roce 1968 se jim to podařilo znovu; tehdy na Západě proběhla tzv. kulturní revoluce. Měla i jiné tváře než neomarxizaci. Na jednu stranu studenti prosadili například možnost vybrat si téma své kvalifikační práce samostatně, místo aby sloužili jako nádeníci na větších vědeckých projektech svých školitelů. Jackson Lears ve svém článku „Radikální odkaz tradice“ podotýká, že v USA studenti protestovali také proti technokratizaci v důsledku studené války a obraceli se k humanitnímu poznání, ke klasikům a k filosofii. Na druhou stranu hnutí 60. let odmítlo autoritu a hierarchii a ambivalentně se podepsalo na úrovni výuky i bádání. Zatímco historik Velké francouzské revoluce a (ex)komunista François Furet v roce 1968 na nádvoří Sorbonny provolával, že v novém řádu bude nutno nechat několik míst na katedrách i „buržoům“, Josef Ratzinger, budoucí Benedikt XVI., v témže roce zděšeně přihlížel nepokojům na teologické fakultě a rychle upouštěl od svých liberálních postojů.

Zkrátka „dlouhý pochod institucemi“ – ať už ho prováděla reformace nebo třeba neomarxismus –  vždycky jako jednu ze svých zastávek definoval vysoké školství. Nemělo by nás překvapovat, že jsou dnes univerzity střediskem dalšího z nových hnutí, neboť jimi byly velmi často. (Navzdory tomu, že mnohé proudy se – celou dobu nebo alespoň ve svém počátku – rozvíjely mimo akademickou půdu: racionalismus, francouzské osvícenství, evolucionismus, marxismus atd.) Příslušnost k nové myšlenkové škole však velmi často znamenala i devalvaci výuky: vzpomeňme na úpadek Karlovy univerzity, dosud instituce mezinárodního významu, poté, co se stala monopolně husitskou.

V úvodu jsme se zeptali, jakou roli univerzita hrála či hraje – a o co tedy přicházíme, přicházíme-li o univerzity. Hovoří se o „trojí funkci“ univerzit: první je bádání, druhou výuka, třetí se tajnosnubně nazývá prostě „třetí funkcí“ a spočívá v dopadu činnosti této instituce na společnost. Neomarxizovaná univerzita logicky bude mít neomarxizující vliv, byť je pochybné, jak velký. Tuto třetí funkci vysoká učení naplňují od svého vzniku – a patrně ji dříve naplňovala podstatně více, jakkoli to mohlo ohrozit jejich nezávislost. Francouzský bohoslovec a veliký učenec Jean Gerson (jenž mimochodem na Kostnickém koncilu vystoupil proti Janu Husovi) poznamenal, že Sorbonna by měla vydat „morovou příručku“, poučující lid o teologii – tj. chránící ho proti „moru“ kacířstev. Univerzita se, jinými slovy, podle Gersona podílí na spáse duší. A nejen to. Středověká vysoká učení se coby korporace účastnila koncilů, kde se podílela na hlasování o otázkách celoevropského významu: papežského schismatu, sporu Polska s řádem německých rytířů, zrušení templářů atd. Na počátku 15. století si město Tábor vyžádalo arbitráž Univerzity Karlovy ve sporu dvou svých teologů, zda křesťan může válčit – což byla v husitských Čechách otázka svrchovaně politická. Středověk tedy do určité (malé) míry zavedl prvek sofokracie neboli vlády mudrců, když přiznal univerzitám právo spolurozhodovat o problémech vnitřní i mezinárodní politiky. Role, kterou ve společnosti hrají dnešní vysoká učení, se nemůže srovnávat s rolí jejich středověkých předchůdkyň. Zhruba mezi 16. a 19. stoletím prodělalo vysoké školství krizi. Stal se z něj skleník napůl mrtvé scholastiky (tzv. scholastiky druhé), zatím co duchovní vývoj se odvíjel za jeho okny: velcí myslitelé 17. století byli až na několik výjimek (Newton) soukromými učenci. V 18.-19. století se podařilo svést tok intelektuálního života zpátky na jejich půdu, ale „třetí funkce“ univerzit už nikdy nebude tak významná jako v gotice: už nebudou rozhodovat o spáse či o válce. Což samozřejmě neznamená, že by se neomarxistům nevyplatilo je získat, nebo že by se nám nevyplatilo dobýt je zpátky.

Posledním rysem univerzity, kterého se zde hodláme dotknout, je její meritokratičnost. Ve středověké Evropě představovala společně s církví instituci, kde hrál původ relativně malou úlohu. Projevoval se samozřejmě ve způsobu studia (urození žáci seděli na lavicích místo na slámě a směli si do přednášek vodit sluhy), nikoliv však v jeho výsledcích; řada univerzitních mistrů a zároveň středověkých intelektuálů, např. Hugo od sv. Viktora nebo Jan Hus, vzešla z plebejského prostředí. Evropské univerzity se v tom nelišily od čínských škol pro úředníky – obě umožňovaly společenský vzestup i těm nejchudším. Karl Jaspers, autor jednoho z nejperfidnějších útoku na podstatu němectví, ve své Ideji univerzity kupodivu hlásá velmi nietzschovský přístup: „Pokud se měřítkem pro chod university stanou ti nejlepší, bude je průměr podle svých sil následovat. Na všechny je kladen nárok, který nikdo zcela nesplní. Úcta k vysoké duchovní pozici má každého pobízet k dosažení nejvyšších cílů.“  A na jiném místě: „Vždy záleží pouze na aristokracii ducha, ne na průměru. Žijeme spolu za předpokladu, že se vzájemně upomínáme na náš nejvyšší um a na ideu, která má prostoupit náš život. Naším nepřítelem je pohodlnost a filistrovství. Nosíme v sobě původní touhu po tom, co nás přesahuje. Láska k velkému muži, jehož existence představuje nejvyšší nárok na nás samé, nám dává lehkost.“ Občané demokratických států, říká Jaspers, bývají v duchu behaviorismu vychováváni společně, natěsnaní v halách univerzit, aby byli nivelizováni – tak ale podle autora vysoké učení fungovat nemá.

Ptáme-li se, co patří k podstatě univerzit, docházíme k tomu, že ji definují stejné rysy jako civilizaci. Je to systém, který oceňuje schopnosti namísto původu; svoboda v hledání pravdy, nezávislost myšlení na světské moci a jejích utilitárních cílech; duchový život pěstovaný pro duchový život, pro potěšení z krásy a z objevování; komunikace vzdělanců se zbytkem společnosti. Právě tyto rysy ideologičnost na univerzitách nejvíce naleptává. Jedním ze způsobů, jak se proti tomu bránit, je připomenout si, jak vzácným a prazvláštním květem evropské kultury univerzita je. Její autonomie a korporativní charakter vycházejí ze specifických podmínek středověku, respektive gotiky; proto se nemohla zrodit nikde jinde než ve Starém světě. Na univerzitě však nezáleží proto, že je stará a kulturně endemická, nýbrž proto, že představuje hodnotu platnou věčně a všeobecně: má sdružovat ty, kdo usilují o svobodné poznání.

Poznámky:

1] I v českém prostředí vznikly přínosné práce v oboru „dějin mužů“, například Muž jako evoluční inovace? Stanislava Komárka či Muži proti ohni: Motivace, morálka a mužnost českých vojáků Velké války Jiřího Hutečky.

2] Pojem „idea univerzity“ zavedl (ve stejnojmenné knize) kardinál a světec John Henry Newman. Sám byl pověřen založením této instituce v Irsku v rámci emancipačního programu pro tamní katolíky. Při této příležitosti se zamyslel nad její podstatou.

3] Za nejstarší univerzitu bývá pokládána ta v Bologni (1088), za zlatou éru univerzit pak platí 12.-15. století. V některých případech ovšem není lehké vymezit, kdy se konkrétní učení z „pouhé“ katedrální školy stalo univerzitou. Francouzi obyčejně za první instituci tohoto druhu považují Sorbonnu (jak byla ovšem pařížská univerzita nazvána až později podle mecenáše teologické fakulty).

Literatura:

NEWMAN, John Henry. Idea univerzity. Přeložil Daniel SOUKUP. Praha: Krystal OP, 2014.

JIRSA, Jakub, ed. Idea university. Praha: Academia, 2015.

RICHÉ, Pierre a Jacques VERGER. Učitelé a žáci ve středověku. V Praze: Vyšehrad, 2011.

The post „Dlouhý pochod“ a idea univerzity appeared first on Délský potápěč.

Délský potápěč - Stránky věnované metapolitice, kultuře, historii a geopolitice

Alessandro Allori – Únos Persefony (1570)

Autor: Kenneth Vinther 

(První část zde)

Sexuální revoluce coby židovská obrana proti antisemitismu

Už zběžný pohled na intelektuální kořeny sexuální revoluce ukazuje patrný trend vlivných židovských radikálů, prostoupených neutuchajícím a hlubokým nepřátelstvím vůči základním institucím bělošské evropské civilizace: náboženství, zdrženlivosti a pevným tradičním rodinám. Spatřovali v nich totiž „pařeniště“ antisemitismu, tj. zdroj sociálního kapitálu nežidovských Evropanů a tím pádem i hrozbu židovskému společenství. Nejde ani zdaleka o tak nesouvisející fenomény, jak by se snad mohlo zdát. Jak upozornil Kevin MacDonald, tito „židovští intelektuálové i političtí aktivisté se silnou židovskou identitou chápali svou činnost jako prosazování specificky židovských zájmů“. 1] Tyto výpady proti robustní struktuře patriarchální nežidovské rodiny a konvenční sexuální morálce, spolu s nahrazením pevných křesťanských hodnot egocentrickým narcismem osmašedesátníků tak byly motivovány mj. i snahou rozklížit sociální kapitál a soudržnost americké společnosti, a tak vybudovat společnost novou, proti projevům antisemitismu pevně „odstíněnou“.

Velmi dobrým příkladem, jímž jsme se dosud nezabývali, může být Sigmund Freud, který svými útoky proti konvenčním křesťanským pozicím v otázkách sexuální morálky a chování položil pomyslné intelektuální základy teoriím Wilhelma Reicha či Frankfurtské školy. Podobně jako později „frankfurtští“ intelektuálové i Freud chápal své ideje jako „mechanismus k potlačení antisemitismu“ 2] Ve svých textech se pak Freud s chutí vžíval do osobnosti „Hannibala, semitského kartaginského vojevůdce… ve válce s nežidovskou kulturou… a Římem i jeho dědičkou, katolickou církví“, podle něj nenapravitelně prohnilou, utlačitelskou a antisemitskou institucí. 3]

Mnohé význačné židovské představitele myšlenek sexuální revoluce 20. století pak poháněly pohnutky dosti podobné. Reich označoval rodinu za „zmenšeninu autoritářského státu“, líheň lidí „uznávajících autority“, „dobrých“, „nekonfliktních“ a „poslušných“, kteří se považují za oddané příslušníky politického společenství. Výpady proti výchově s vysokou investicí a konvenční sexuální morálce, tomuto pojivu každého pevnějšího politického společenství, se židovští sexuální revolucionáři pokoušeli otevřít cestu pro nové uspořádání společnosti, neschopné fungovat jako výlučná komunita – v takové společnosti podle nich neměla být diskriminace vůči Židům vůbec možná.

Volná láska, kritická rasová teorie nebo genderové studie (odvozené z kritické teorie), to je v současnosti dominantní západní ideologie. Dnes, když jsou tyto ideologie pevně ukotveny ve svém dominantním postavení, snadno najdeme nespočet knih i článků, kde se židovské společenství nadšeně hlásí k těmto svým triumfům v kulturním boji či své úloze předvoje hnutí za sexuální emancipaci. Židé často pojímají svůj boj proti všem formám diskriminace a předsudků jako naplňování náboženské povinnosti tikkun olam (hebrejsky „napravovat svět“).

Článek z Times of Israel: „Jak „tikkun olam“ inspirovalo prvního otevřeně homosexuálního politika na světě Harvey Milka

Jiný článek z Tablet Magazine: První lesbický polibek na Broadwayi se původně odehrál v jidiš.

A izraelské noviny Haarec: Geniální herci jako Larry David nebo Sarah Silvermanová svou oslavou obscenit zpochybňují vlivnou rodinnou kulturu – a projevují tak své židovství.

Prezident Joe Biden při příležitosti oslav Měsíce amerického židovského dědictví velebil shromážděné těmito slovy:

„Vsadím se, že 85 procent těchto [zásadních společensko-politických] změn, ať už v Hollywoodu nebo v sociálních médiích, je důsledkem působení židovských vůdců v tomto oboru. Ten vliv je obrovský, ten vliv je obrovský. A mohu dodat, že je to všechno ku prospěchu věci.“

Profesor Abrams přitakává: „Čelní velikáni hnutí, jež Ameriku přiměla zaujmout svobodomyslnější postoje k sexu, byli Židé!“

Díla Freuda, Reicha nebo příslušníků Frankfurtské školy se těšila značnému vlivu ve společenskovědním prostředí, jakkoliv to není jediný způsob, kterým Židé „napravují svět“. Pokoušejí se o také produkcí a šířením násilné a ponižující hardcore pornografie.

Pornografie jako židovská zbraň k „rozvrácení křesťanské sexuální morálky“

Podle ve Spojeném království působícího židovského akademika Nathana Abramse řada židovských producentů pornografie vnímá sebe samé jako aktivisty sexuální revoluce, inspirované antifašistickou praxí Marcuseho nebo Reicha. A tak zatímco někteří studenti a židovští anarchisté v 60. letech házeli zápalné lahve na policisty ve jménu „odporu proti bělošskému fašismu“, jiní usilovali o osvobození žen z „pohodlného koncentráku péče o domácnost“ (Betty Friedanová) jejich obsazením do hlavních rolí hardcore pornografických snímků. 4] Podle Abramse je to drtivé „přezastoupení“ Židů v pornobranži zjevným „příkladem tradičního revolučního/radikálního puzení židovských imigrantů v Americe, jež u některých z nich nalezlo projev nikoliv v levicové, ale sexuální politice“. 5] Jako by chtěla jeho tezi potvrdit, mluvila o sobě židovská pornoherečka Nina Hartleyová jako o „blonďaté Židovce“ pocházející z „dlouhé řady židovských radikálů“, kteří „chtějí každému dopřát kusanec: sexu, výrobních prostředků, hřejivého komunistického společenství i zaslíbeného mesiášského věku“. 6]

Dobrým příkladem budiž i Greg Lansky. Sebestředný židovský porno magnát z Francie se vyžívá v záři reflektorů a jasně ukazuje, že producentům porna nemusí nutně jít jen o peníze. V rozhovoru pro Haarec je Lanskyho vyprávění o „opakovaných setkáních s antisemitismem“ během svého dospívání ve Francii doplněno fotkou z jeho návštěvy u Zdi nářků v dětství. V nápadně se opakujícím motivu se svěřuje, že ho ke kariéře ve filmech pro dospělé „přivedl i pocit sounáležitosti s bojovníky za přijetí“. 7]

Židovský porno magnát Greg Lansky u Zdi nářků

Co tento „boj za přijetí“ pro mnohé židovské producenty znamená, blíže rozklíčovává opět Abrams:

Když teorii o podvracení rozvedeme, můžeme chápat židovský lví podíl na pornografickému průmyslu jako pomyslný vztyčený prostředníček americkému anglosaskému establishmentu (WASP). Některé pornohvězdy na sebe nahlížely jako na frontové bojovníky v duchovní bitvě křesťanské Ameriky se sekulárním humanismem. Podle Forda se židovští pornoherci často chlubí svou „radostí z toho, že jsou anarchičtí, sexuální střeččci (gadfly, narážka na Sókratovu obhajobu, kdy přirovnává athénskou politickou scénu ke „koni sice velikém a ušlechtilém, který je však pro svou velikost poněkud nehybný a potřebuje, aby byl pobízen od nějakého střečka“, pozn. DP) na puritánském volovi.“ Podle zastánců tohoto argumentu je židovský podíl v pornografickém průmyslu projevem atavistické nenávisti ke křesťanské autoritě – snahou morálně oslabit a podkopat vládnoucí americkou kulturu. Astyr vzpomíná: „Na střední jsem musel buď zdrhnout, nebo se rvát, protože jsem byl Žid. Vztyčený prostředníček těmto lidem může z nemalé části stát za mou kariérou.“

[…]

Pornografie se tak stala prostředkem znesvěcení křesťanské kultury, a s tím jak postupně proniká až srdce amerického mainstreamu (nepochybně konzumovaná i právě oněmi „WASPs“), stává se její podvratný charakter stále znatelnějším. Porno už dávno není voyeurskou podívanou typu „Co viděl komorník“ – namísto toho se tvůrci tlačí do stále nových krajností zobrazování, které posunují hranice pornografické estetiky. Zobrazování nových sexuálních pozic jasně ukazuje na snahu šokovat (a zároveň pobavit).

V podobném duchu se už zmíněný „porno-machr“ Al Goldstein nechal v rozhovoru s Lukem Fordem slyšet: „Jedinej důvod, proč je porno plný Židů: Kristus je na hovno. Katolictví je na hovno. Nevěříme na žádný autoritářství.“ 8] A tak i ve společnosti, která je nejen že nechává na pokoji, ale dokonce před nimi pokládá červený koberec, spousta Židů pociťuje k většinové kultuře odpor. 9]

Al Goldstein

Goldstein ve své autobiografii popisuje svou fantazii, v níž staví na roveň svou produkci s hrdinným antifašistickým odbojem a stylizuje se do role „hebrejskýho pitbula“. 10] Sám sebe popisuje jako „nejistého Žida, sžíraného sebenenávistí“, píše o četných antisemitských urážkách, jichž se mu za jeho práci dostávalo i touze být zabit rukou jednoho z kritiků, aby „moh‘ umřít jako mučedník – stejně jako Lenny Bruce.“ 11] Dodává také: „Nejspíš jsem ztělesnění všeho, co náckové nesnášeli: židovský porno producent, kterej špiní čistou morálku bílýho, árijskýho světa“ a „konečnej výsledek porážky Němců“. 12]

Porno je nezastupitelnou zbraní v židovském boji za „přijetí“ proti antisemitům a autoritářům – tj. zdravým rodinám a zodpovědné, heteronormativní sexuální morálce. Proto také Liga proti hanobení (ADL), jež vznikla, aby „bojovala s antisemitismem“ a beztrestně pošlapává prvním dodatkem americké ústavy zaručená práva kohokoliv, kdo se odváží kritizovat židovský národ, bojuje i za židovské producenty pornografie. Jak výborně popisuje E. Michael Jones, porno se stalo jedním z vektorů, skrz něž Židé prosazují sekulárně humanistickou vizi společnosti, podle nich nezastupitelnou záruku „občanských práv jednotlivým Židům i rovnosti příležitostí, o níž předchozí generace Židů pouze snily“. (E. Michael Jones, ‘Rabbi Dresner’s Dilemma: Torah v. Ethnos’ Culture Wars, květen 2003.)

Společnost tolerantní ke všem formám sexuální deviace je také společností tolerantní k Židům.

Slouží tedy Židům pornografie jako nástroj k „podvracení křesťanské sexuální morálky“?

Odpověď musí znít kladně.

„Vyvolat proměny sexuální orientace“ a „způsobit bílé rase reprodukční krizi“

Jakmile pornografii pojmeme coby židovský fenomén a zejména vyjádření revolučního smýšlení tohoto národa vůči tradiční rodině, nabývá její úloha při „vytvoření reprodukční krize u bělochů“ zjevných obrysů, tím spíš v synergickém působení s dalšími židovskými „počiny“. Porodnost se propadá napříč celým západním světem. Nízký počet narozených dětí následně politické elity v Americe i západní Evropě využívají jako ospravedlnění masové imigrace z Třetího světa (nezapomínejme také, že vlivné organizace poskytující pomoc imigrantům a uprchlíkům jsou z velké části židovské). Proč se vlastně rodí stále méně dětí?

Jednou z příčin je i masová dostupnost antikoncepce a potratů. Míra potratovosti (podíl živě narozených dětí k potratům) se v Americe dlouhodobě pohybuje kolem 20 %, tzn., že jedno z pěti těhotenství v USA končí umělým přerušením. Jak už zaznělo, moderní feministické si lze jen těžko představit bez židovského prvku. Jewish Daily Forward velmi nápomocně doplňuje: „Židovky byly výrazně zastoupeny v boji za reproduktivní práva ve všech státech Unie“, poháněné ve svém zápalu za „reprodukční autonomii“ pocitem „přímého ohrožení (…) nacismem.“ Zmiňme ale jména jako Betty Friedanová, Susan Brownmillerová, Ellen Willisová či Gloria Steinemová (nemluvě pak o nesmírně vzývané ikoně liberálů, právničce Ruth Bader Ginsburgové, zvané „RBG“). Osmdesát tři procent amerických Židů věří, že potraty by měly být legálně dostupné ve všech nebo většině případů, zatímco v Izraeli podléhá jejich schválení vyjádření „potratové komise“. Mimo otázku potratů se také mnozí z průkopníků antikoncepce rekrutovali z tohoto etnika, jako např. chemik Carl Djerassi, známý jako „otec (antikoncepční) pilulky“.

Dopad antikoncepce a potratů je však nejspíš přeceňován a za propadem porodnosti na Západě stojí největším dílem kulturní faktory.

Nezapomínejme, že Hollywood je přinejmenším stejně silně židovský jako pornografický průmysl. Jak pravil rabín Dresner, Hollywood funguje jako nejmohutnější beranidlo proti „tradiční rodině“ v Americe i napříč celým světem: jeho výtvory propagují „rebelii, důraz na seberealizaci a promiskuitu“, společně s „degradujícím náhledem na lidské tělo i ducha“. Díky (nebo spíše kvůli) Hollywoodu „se avantgarda stala plebsem. Broadway bohémskou hlavní třídou. Sprosté vtipy, vyhrazené kdysi pro varieté a noční podniky jistého druhu jsou dnes dostupné ve filmech a televizních pořadech pro nesčetné miliony. Las Vegas přestalo být místem, stalo se stavem ducha.“ 13] Když přičteme k vlivu Hollywoodu tvrdou internetovou pornografii, těžko se divit, že stále méně lidí chce a zvládne založit rodinu. Existují jisté náznaky, že tento vliv na schopnost reprodukce není tak úplně nezamýšlený.

Dr. Andrew Joyce upozornil na ohromnou mediální kampaň, zosnovanou židovskými představiteli showbyznysu a mediálními magnáty kolem poloviny 20. století, jejímž cílem bylo nejen „bojovat proti fašismu“, ale také „nadobro znechutit bělošským Američanům každý, byť sebemenší náznak vlastního etnocentrismu“. Jednou z nepominutelných opor tohoto úsilí byl také židovský odborník na masmédia a komunikaci Bernard Berelson. V korespondenci s židovským ředitelem organizace Planned Parenthood (bojující za „reprodukční práva“, čti dostupné potraty, pozn. DP) Frederickem S. Jaffem z roku 1969 řešili, jak dosáhnout snížení počtu obyvatel Spojených států. Tato nechvalně známá výměna vešla do dějin jako Jaffeho memorandum. Zaznívají tam návrhy na povinné potraty a sterilizace, slova „chronická deprese“ (snad s cílem vyvolat ji mezi obyvatelstvem?) nebo věta „podpořit rozmach homosexuality“. Dospíváme zde tak k výslovnému spojení mezi propagací hedonistických alternativních stylů života a strategiemi zvažovanými vlivnými Židy ke snížení růstu (tehdy ještě převážně bělošské) americké populace.

V tomto ohledu tvrdá pornografie bez stínu pochybností normalizovala sodomii a vytvořila představu o sexualitě coby primárně rekreační činnosti, skoro úplně oddělené od její rozmnožovací funkce. Některé studie dokonce naznačují souvislost mezi sledováním pornografie a rozmachem netradičních sexuálních orientací. Tento názor pochopitelně není nijak nový, už prezidentská Komise k otázce obscenity a pornografie v 70. letech minulého století nedoporučila omezovat přístupnost pornografie s tím, že její časté sledování může u konzumentů „podporovat tolerantnější či liberálnější postoje k sexualitě“. 14] Podobně i zastánci pornografie vyzdvihují nejen její údajný přínos pro zdraví, kdy upozorňují na studie, podle nichž četnější ejakulace drobně snižuje riziko rakoviny prostaty, ale tvrdí také, že pornografie podporuje u mužů „rovnostářštější postoje, nižší míru tolerance diskriminace na základě genderu, větší otevřenost sexuální rozmanitosti, nižší stigmatizaci homosexuality i nižší míru náboženského cítění.“

Zatímco feminismus, antikoncepce nebo Hollywood podle všeho zabily sex za účelem reprodukce, pornografie ničí sexuální život jako takový. Všeobecná dostupnost internetového porna hraje ústřední roli v současné sexuální recesi (tedy stavu, kdy mají dnešní mladí lidé zřejmě méně sexu než kdy předtím) i drastickém propadu sňatečnosti. Židovská kulturní revoluce (nová levice) a její plody jako pornografie, jež mají často otevřeně za cíl rozbít kulturu a soudržnost společnosti, „zdárně“ vytvořily generaci mladých lidí, neschopných navázat plodné vztahy. Židé nás ujišťují o prospěšnosti tohoto vývoje. Jak vysvětluje Eva Wisemanová (spisovatelka, jíž velice leží na srdci antisemitismus), pornografie učinila muže povolnějšími, s menším zájmem o fyzický pohlavní styk, když „otupila jejich libido ve vztahu ke skutečným ženám“. Proto podle ní „roztrpčení mladí muži potřebují více pornografie“. 15]

Organizované židovské společenství je aktivně zapojeno do značného množství odpudivého a ničivého chování, které směřuje k tomu, aby bělošská společnost zůstala neorganizovaná, degradovaná – a tím pádem také neschopná ukázat na Židy a postavit se jejich machinacím. Jak jsme už zmínili, židovské feministky, potratoví aktivisté, bojovníci za emancipaci homosexuálů nebo tvůrci pornografie byli a jsou v prvé řadě motivováni snahou vytvořit co nejbezpečnější společnost pro Židy. Proto také v tak drtivé většině podporují multikulturalismus a masovou imigraci (viz slova Davida Colea zde) – nebo dokonce pedofilii (zde). Scott Howard ve své nedávno vydané knize The Transgender Industrial Complex (Transgender-průmyslový komplex) ukazuje, že rozsáhlé hnutí za normalizaci a dokonce oslavování transsexuality je dílem pohádkově bohatých, převážně židovských „filantropů“, kteří se postavili za transgender hnutí s vírou, že tak pomáhají vytvářet společnost odolnou vůči fašismu. Jiným aktuálním příkladem může být Richard Doblin. Jak napsali v Jewish Telegraph Agency, židovský zakladatel a ředitel Mezidisciplinárního sdružení psychedelických studií zasvětil „svůj život propagaci psychedelik coby (…) pojistce před novým holokaustem“. Tento židovský aktivismus – ruku v ruce s židovským vlivem v dalších oblastech života společnosti –má na bílou civilizaci drtivě ničivý účinek.

Židovští mezinárodní bankéři a „supí“ kapitalisté zglobalizovali a zničili hospodářství, takže založit rodinu je pro mnoho mladých finančně nedostupné. Židovské farmaceutické společnosti zaplavily americké vnitrozemí opiáty, židovské spolky a neziskovky podporující imigraci a uprchlíky zase nepřátelskými barevnými vetřelci. Přidejme normalizaci obscenity a distribuci hardcore pornografie na seznam činností, skrz které organizovaná židovská komunita učinila bělošské společnosti neschopnými reprodukce.

Cleon Peterson, který je sponzorován židovskou rodinou Rothschildů je autorem nástěnné malby Nekonečný spánek (Endless Sleep) pod Eiffelovou věží. V kontextu jeho tvorby, kde černé postavy znásilňují a vraždí bělošky, zatímco bílé postavy umírají na předávkování, se toto dílo jeví jako vhodný eufemismus pro cílenou destrukci bělošské rasy.

Vyvolali tedy Židé normalizací pornografie u naší rasy „krizi reprodukce“? I zde musíme vynést verdikt „vinni“.

„Propagovat rasové míšení“ a „povzbuzovat sexuální chtíč barevných a židovských mužů po běloškách“

Ambrams tvrdé, že jelikož „od 80. let pocházeli slavní mužští protagonisté pornosnímků vesměs ze sekulárních židovských rodin a ženské hvězdy z katolických škol‘, vzniklo klasické schéma porno snímku z dávné židovské fantazie o obtáhnutí katolické šiksy“.

Kulich vzpomíná na postřehy Rona Jeremyho o tom, že Židé se angažují v pornu, „aby mohli šoustat katolický holky“ a „splnit si tak všechny sexuální fantazie židovských kluků“.

Harvey Cohen se údajně nechal slyšet: „Jak jistě víte, Židi fantazírují o sexu s Nežidovkami… Krom toho, co je židovskému tvůrci pornografie po gójských fantaziích?

Šiksa je výraz z jidiš označující „nežidovskou couru“. Publikace Unclean Lips: Jews, Obscenity and American Culture jde ještě dál, když nabízí výklad „nečisté stvoření, plaz, ohavnost, opovrženíhodnost, nečistota“.

Tento postoj lze do jisté míry promítnout i na židovský showbyznys jako takový, nemluvě pak o sexuální predaci masivního rozsahu v jiných oblastech, jako byl třeba nechvalně proslulý Jeffrey Epstein a jeho kuplířství se sotva zletilými, operace doplňovaná soustavou nápomocných židovských modelingových agentů. Nepochybně i proto natočil slavný Stanley Kubrick filmy s ústředním motivem esoterických kultů spojených se sexuálním zneužíváním v řadách židovských elit a nechal se slyšet, že „Hitler se nemýlil skoro v ničem“.

Židovský majitel fotbalového týmu Washington Commanders (dříve Redskins – Rudokožci) Dan Snyder byl obviněn z obscénního natáčení roztleskávaček a jejich dohazování svým přátelům – dobrý příklad patrného trendu židovských kapitánů showbyznysu, kteří nahlížejí na „šiksy“- herečky a další své zaměstnance jako cosi spíše podobného dobytku. Snyder údajně nařídil trenérovi týmu roztleskávaček, „aby byly štíhlé s velkýma kozama, nebo tě oddělám“. V Hollywoodu pak židovský komik Larry David v pořadu SNL vtipkoval o „hodně znepokojivém trendu“ židovských pachatelů sexuálního násilí ve filmovém odvětví. Autor článku “The Specifically Jewy Perviness of Harvey Weinstein“ (Speficicky židovské prasáctví Harveyho Weinsteina) v Tablet Magu vysvětluje důvody, když Weinsteina popisuje jako „postavu, která jako by vyskočila z díla Philipa Rotha, jak si uskutečňuje své fantazie o pomstě na gójích“.

Ale šiksy, á, šiksy, to je něco úplně jiného (…) Jsem z nich tak na větvi, že moje touha přerůstá obyčejné ztopoření. Můj malý obřezaný šmekl je celej scvrklej nábožnou úctou. Snad je to hrůza. Jak můžou bejt tak dokonalé, tak zdravé, tak plavé? Moje opovržení vůči tomu, čemu věří, víc než vyrovnává obdiv k tomu, jak vypadají, jak se pohybují, smějou se a mluví.

Philip Roth, Portnoyův komplex

Mnohé z toho pak samozřejmě platí i pro židovské tvůrce pornografie. Například Ron Jeremy, podle článku z Jewish Daily Forward „váš potrhlý židovský strejda“, byl v nedávné minulosti obviněn z 28 aktů sexuálního násilí, po sérii nařčení a obvinění mnoha žen, podle nichž je Jeremy znásilnil a „sexuálně napadl patnáctileté děvče na večírku v Santa Claritě“.

Porno nechvalně proslulo svým blízkým sepětím s obchodem s bílým masem a zneužíváním zranitelných osob. Luke Ford ve svých esejích přirovnává porno k „obchodu s bílými otroky“.

V roce 2020 došlo k sérii případů, kdy byla videa znásilnění unesených nezletilých obětí nahrána a hostována na velkých židovských pornografických webech, které je navíc nezřídka odmítly smazat. V témže roce byli také vlastníci společnosti produkující pornografii Michael Pratt a Mathew Wolfe (není jasné, zda jde o Židy, ale Pratt je časté židovské příjmení) obviněni z několika provinění obchodu s lidmi. Pratt je v čase vzniku článku stále na útěku (snad se skrývá v Izraeli?). Před několika lety Jean-François Gariépy přitáhl pozornost k podobnému skandálu, když vyzpovídal před kamerou mladé děvče, které nalákali do prostředí hardcore pornografie příslibem práce modelky, aby následně byla nucena k točení ponižujících mezirasových videí. Gariépyho rozhovor velice bolestně a názorně ukazuje, že dívka se stala obětí odporného zneužívání, jelikož jak je z jejího projevu zřejmé, její mentální kapacity nejsou na úrovni dospělé ženy, nejspíš v důsledku poškození mozku při těžké automobilové nehodě v dětství.

Povšimněme si ostatně, že Židé jako Seymour Butts a Mike Kulich se v pornografii soustředí na žánr „mezirasového pokořování“, oslavující sexuální ponižování a násilí černochů vůči běloškám. Nechuť některých bělošských hereček účinkovat v podobných snímcích je zdrojem frustrace řady židovských aktérů a producentů jako třeba Jamese Deena, který to považuje za „otravné, nechutné a protivné… je to rasistické, ponižující a znemožňuje mi to vytvářet kvalitní produkt“. Přestože není tento typ „produktu“ tolik výnosný, židovští filantropové na sebe přes veškeré strádání vzali misi mezirasové porno znormalizovat a propagovat jako součást „svatého tažení za rasovou rovnost“.

Mimořádně výmluvný může v tomto ohledu být příběh Grega Lanskyho. Ten bývá někdy označován za „Stevena Spielberga porna“, který se podle magazínu Rolling Stone snaží ve své tvorbě proměnit porno ve „vysoké umění“. Usiluje též o ještě výraznější posun pornografie do hlavního proudu její propagací co nejširšímu publiku: „Společnosti produkující filmy pro dospělé se musejí naučit, jak vytvořit co nejpřístupnější profily na sociálních sítích – aby si je lidé mohli prohlížet v práci, bezpečné pro publikum, které jde za značkou. Jakmile chtějí překročit onu čáru oddělující explicitní obsah 18+, stačí kliknout na odkaz.“ Lansky hovoří o reklamě na svůj produkt na platformách sociálních sítí, kde může oslovit i snadno ovlivnitelné menší děti. Proto web Ad Age označuje Lanskyho za „génia SFW (Suitable for Work – tedy bez explicitního obsahu) marketingu“.

Jak zaznělo ve francouzském článku Jackyho Goldberga, Lanskyho „umění“ není pouhé porno, ne, jedná se o „politické gesto“. A na jakýže to žánr se Lanskyho „umělecká“ pornografie zaměřuje především? Podle Rolling Stone jde o „mezirasový sex a zpodobnění sexuální dominance obdařených černochů nad bílými ženami.“ Pro zvětšení dosahu svého díla Lansky spolupracuje s celou řadou vlivných rapperů, včetně Kanye Westa. V rámci PR akce Lansky dokonce Kanyemu nabídl jeden mezirasový snímek pod svou značkou zrežírovat. Lansky se za své mezirasové počiny dočkal i projevů „uznání od afroamerické komunity“ a Kanye West veřejně propagoval jeho dílka s tím, že se jedná o jeho nejoblíbenější žánr.

Jak sám Lansky prozradil ve výše citovaném textu, chápe svou práci v pornobranži jako boj proti diskriminaci, takže jeho „umělecké“ mezirasové snímky velice jasně směřují k přikrášlování reality mezirasových sexuálních vztahů, konkrétně těch mezi černochy a běloškami (ruku v ruce s podle všeho nekonečnou záplavou smíšených párů – i zde zdaleka nejčastěji v kombinaci bílá žena + černoch – v reklamách, zhusta z dílen židovských reklamních agentur). Jack Sen vyslovil domněnku, že rozmach dostupnosti mezirasové degradující pornografie „podpořil nárůst případů brutálních znásilnění, spáchaných černochy na obětech jiné rasy“. Jak je patrno z výše nastíněného fiaska s Kanye Westem, cílí tento druh porna výslovně na černochy a další barevné. Kolik násilníků afrického či blízkovýchodního původu, jejichž obětí se staly bělošky nebo děti napříč Amerikami, západní Evropou či Jižní Afrikou, sledovalo pornografii vyobrazující drobné a velice mladě vypadající bílé dívky v uniformách školaček, jak jsou agresivně sodomizovány tlupou Afričanů? Ve Francii byla před několika lety barevných pachatelem znásilněna a zavražděna osmnáctiletá Victorine Dartoisová. Při vyšetřování se zjistilo, že násilník nahrával kresby svých mezirasových sexuálních fantazií na Youtube.

Ukájí židovští tvůrci prostřednictvím porna svou žádost po bělošských ženách a využívají jej k „propagaci rasového míšení“ a „povzbuzování chtíče barevných po bílých ženách“?

I zde musí být verdikt „vinni“.

Závěrem

Zabývat se pornografií není kdovíjak povznášející, zato však nezbytné, zejména kvůli vlivu, který prostřednictvím internetu drží nad kolektivním vědomím moderního světa.

Dnes se přibližně 90% mladých mužů a 30 % žen přiznává ke sledování tvrdého porna na internetu, odhadovaný věk prvního setkání dětí s těmito materiály se odhaduje kolem jedenáctého roku. Analytická data Googlu ukazují navýšení návštěvnosti porno serverů o 4 700 % v odpoledních hodinách, po skončení školního vyučování. Porno se stalo natolik všudypřítomným, že studie už dnes mluví o vystavení hardcore materiálům, včetně skutečně deviantních a extrémních fetišů, jako o „normativní“ součásti dětství. Dokonalé pochopení sociologických dopadů této skutečnosti v plném rozsahu nepochybně výrazně ztěžuje nalezení dostatečně početné kontrolní skupiny, která pornografii vystavena nebyla. Lze však dosti důvodně předpokládat, že porno branže se stala zásadní, pokud ne ústředním, vlivem při formování sexuality mladých a jejich vztahy k opačnému pohlaví. A jak už jsme uvedli na předcházejících řádcích, producenti v tomto odvětví záměrně přicházejí se stále explicitnějším, zvrácenějším a nenávistně protibělošským materiálem s cílem posouvat hranice přijatelného i šokovat a znecitlivit své obecenstvo.

Tak se například záběr z jednoho snímku ze žánru mezirasového ponižování, na kterém je herečka s plochým hrudníčkem, copy a rovnátky – tedy stylizovaná tak, aby co nejvíc vypadala tak na 13 let – obklopena skupinkou černochů, stal virálním memem, sdíleným miliony a miliony lidí. Do života společnosti pronikl mem natolik široce, že jej imitují i někteří středoškoláci. V jihoafrickém Kapském Městě studenti často teprve šestnáctiletí, znalí aktuálních trendů v pornu, nahrávali na web videa zachycující, jak „drtí při sexuálních aktech drobná zvířata k smrti“.

Nechuť některých bělošských hereček účinkovat v podobných snímcích je zdrojem frustrace řady židovských aktérů a producentů jako třeba Jamese Deena, který to považuje za „otravné, nechutné a protivné… je to rasistické, ponižující a znemožňuje mi to vytvářet kvalitní produkt“.

Jedná se jen o několik případů za všechny, jež ukazují dosah i důsledky „pornokultury“ mezi mladými. Tvrdé porno dostupné snadno na internetu je pro naši kulturní psyché naprostou pohromou. Zkazilo, pošpinilo a duševně zlomilo celou generaci. A je prostým konstatováním skutečnosti, že právě naši židovští přátelé jsou z velké části zodpovědní za legalizaci, tvorbu i distribuci téhle otrávené špíny. Nedosáhli toho vojenským záborem Ameriky, obsazením televizních studií a vysíláním demoralizujícího porna okupované populaci jako před dvaceti lety v Ramalláhu. Podařilo se jim to zneužitím důvěry země, která je zachránila před pronásledováním v Evropě a otevřela těmto uprchlíkům svou náruč: na oplátku ohýbali její zákony a vedli kulturní válku na trhu, který neměl proti těmto predátorům nastaveny takřka žádné obranné bariéry. To co obyvatelům Ramalláhu provedly IDF a fundamentalistickým džihádistům vojáci amerických speciálních jednotek, se na Západě odehrálo prostřednictvím zábavního odvětví.

Pornografii – podobně jako umělé potraty, feminismus, práva homosexuálů či normalizace pedofilie – podporuje nejbohatší a nejtěsněji organizovaná etnická skupina na světě jako formu etnického politického aktivismu. Židé ji vnímají jako nástroj zbraň v boji proti „fašismu“ a diskriminaci ve společnosti, která tak je pro Židy bezpečnější. Pornografie je jednou z větví širšího židovského kulturně marxistického projektu na dekonstrukci hodnot bělošské, západní civilizace, decimace západního způsobu vytváření smyslu a celkový rozvrat naši kultury a smyslu jako takového. Pornografie je zbraňový systém ve službách židovského „kulturního terorismu“, jak někteří Židé nepokrytě přiznávají. Nechme na závěr ostatně promluvit je samotné. Rabín Daniel Lapin píše:

Místo abychom se soustředili na domnělé nepřátele, měli bychom si položit otázku, zda naše až dogmatická oddanost sekulárně liberální vizi nevyvolává odpor vůči židovskému společenství. Pokud neproběhne tato upřímná sebereflexe, budou Židé snášeni stále méně – a to ne vyšinutými jednotlivci, ale slušnými Američany, znepokojenými rychlým rozkladem jejich kultury a židovskou úlohou v tomto procesu. Normálním Američanům, kteří se zodpovědně pokoušejí vychovat děti v nepřátelském světě, těžko může uniknout spousta židovských jmen v čele organizací prosazující agendu, kterou tito lidé vnímají jako milníky na cestě své země k úpadku. 16]

Nemýlí se. Slušní lidé po celém světě objevují pravdu. A máme toho plné zuby.

Poznámky

1] MacDonald, xxxiv.

2] Ibid., 112.

3] Ibid., s. 115.

4] Abrams.

5] Abrams.

6] Jones.

7] Tzach Yoked, “Artful Porn and anti-Semitic Threats: The Man Behind the ‘HBO of Adult Films’ Bares All,” Haarec, 15. listopadu 2019.

8] Abrams.

9] Jones.

10] Goldstein, 2.

11] Ibid., 196, s. 265.

12] Ibid., s. 219.

13] Jones.

14] The Report of the Commission on Obscenity and Pornography (US Government Printing Office: Washington, DC, 1970).

15] Eva Wiseman, “Why disaffected young men need more pornography,” GQ, 2018.

16] Daniel Lapin, America’s Real War (New York: Crown Publishing Group, 2012).

Druhá, závěrečná část eseje Kennetha Vinthera Oppression by Orgasm? The Porn Industry as Jewish Anti-Fascist Activism & Cultural Terrorism vyšla na stránkách Counter-Currents Publishing 26. února 2021.

The post Orgasmus coby zbraň? Pornografie jako židovský antifašistický aktivismus a kulturní terorismus, část 2 appeared first on Délský potápěč.